Gallia Aquitania
gigatos | 7 května, 2022
Souhrn
Gallia Aquitania GAL-ee-ə AK-wih-TAY-nee-ə, latinsky: známá také jako Akvitánie nebo Akvitánská Galie, byla provincie Římské říše. Leží v dnešní jihozápadní Francii, kde dala jméno modernímu regionu Akvitánie. Hraničila s provinciemi Gallia Lugdunensis, Gallia Narbonensis a Hispania Tarraconensis.
Čtrnáct keltských kmenů a více než dvacet akvitánských kmenů obývalo oblast od severních svahů Pyrenejí na jihu až po řeku Liger (Loiru) na severu. Hlavní kmeny jsou uvedeny na konci této části. Akvitánských kmenů bylo více než dvacet, ale byly malé a málo slavné; většina kmenů žila podél oceánu, zatímco ostatní zasahovaly do vnitrozemí a na vrcholky pohoří Cemmenus až k Tektoságům.
Název Gallia Comata se často používal pro označení tří provincií Dálné Galie, tedy Gallia Lugdunensis, Gallia Belgica a Aquitania, což doslova znamená „dlouhovlasá Galie“, na rozdíl od Gallia Bracata „kalhotatá Galie“, což je termín odvozený od bracae („breeches“, původní kroj severních „barbarů“) pro Gallia Narbonensis.
Většina atlantského pobřeží Akvitánie byla písčitá a řídká; pěstovalo se zde proso, ale ostatní produkty byly neproduktivní. Podél tohoto pobřeží se také rozkládal záliv, který drželi Tarbelliové; v jejich zemi se hojně těžilo zlato. Velké množství zlata se dalo vytěžit s minimálními úpravami. Vnitrozemí a hornatá země v této oblasti měly lepší půdu. Petrocorii a Bituriges Cubi měli kvalitní železárny; Cadurci měli plátenické továrny; Ruteni a Gabales měli stříbrné doly.
Podle Strabóna byli Akvitánci bohatý národ. Luerius, král Arvernů a otec Bituita, který válčil proti Maximu Aemilianovi a Dometiovi, byl prý tak neobyčejně bohatý a rozmařilý, že jednou jel na voze po pláni a rozhazoval tu a tam zlaté a stříbrné mince.
Římané tyto kmenové skupiny nazývali pagi. Ty se sdružovaly do větších nadkmenových skupin, které Římané nazývali civitates. Tato správní seskupení později Římané převzali do svého systému místní správy.
Akvitánii obývaly tyto kmeny: Ambilatri, Anagnutes, Arverni, Ausci, Basabocates, Belendi, Bercorates, Bergerri, Bituriges Cubi, Bituriges Vivisci, Cadurci, Cambolectri Agesinates, Camponi, Convenae, Cocossati, Consoranni, Elusates, Gabali, Lassunni.
Galie jako národ nebyla přirozenou jednotkou (Caesar rozlišoval mezi vlastními Galy (Celtae), Belgy a Akvitánci). Aby Řím ochránil cestu do Hispánie, pomáhal Massalii (Marseille) proti pohraničním kmenům. Po tomto zásahu Římané v roce 121 př. n. l. dobyli území, které nazývali Provincia neboli „provincie“. Provincie se rozkládala od Středozemního moře až k Ženevskému jezeru a později byla známá jako Narbonensis s hlavním městem Narbo. Část regionu spadá do dnešní Provence, která stále připomíná římský název.
Hlavní boj (58-50 př. n. l.) proti Římanům svedl Julius Caesar pod Vercingetorixem v bitvě u Gergovie (město Arvernů) a v bitvě u Alesie (město Mandubiů). Při obléhání Alesie byl galský velitel zajat a válka skončila. Caesar se zmocnil zbytku Galie a své dobytí zdůvodnil tím, že využil římských vzpomínek na divoké útoky Keltů a Germánů přes Alpy. Itálii bylo nyní třeba bránit od Rýna.
Caesar pojmenoval Akvitánií území ve tvaru trojúhelníku mezi Oceánem, Pyrenejemi a řekou Garonnou. Bojoval s nimi a téměř úplně si je podmanil v roce 56 př. n. l. po vojenských výkonech Publia Crassa, kterému pomáhali keltští spojenci. Nová povstání stejně následovala až do let 28-27 př. n. l., přičemž Agrippa získal v roce 38 př. n. l. velké vítězství nad Galy v Akvitánii. Byl to nejmenší region ze všech tří výše zmíněných. Územní rozšíření sahající až k řece Loiře přidal Augustus na základě sčítání lidu provedeného v roce 27 př. n. l., které podle některých pramenů vycházelo z Agrippových pozorování jazyka, rasy a komunity. Tehdy se Aquitania stala císařskou provincií a spolu s Narbonensis, Lugdunensis a Belgica tvořila Gallia. Akvitánie ležela pod velením bývalého prétora a nehostila žádné legie.
Strabón více než Caesar trvá na tom, že se pravěcí Akvitánci liší od ostatních Galů nejen jazykem, institucemi a zákony („lingua institutis legibusque discrepantes“), ale i tělesnou stavbou, a považuje je za bližší Iberům. Správní hranice stanovené Augustem zahrnující jak vlastní keltské kmeny, tak prapůvodní Aquitany zůstaly nezměněny až do Diokleciánovy nové správní reorganizace (viz níže).
Arverni často válčili proti Římanům s dvěma až čtyřmi sty tisíci muži. Dvě stě tisíc jich bojovalo proti Quintu Fabiovi Maximu Allobrogikovi a proti Gnaeovi Domitiovi Ahenobarbovi. Arverni nejenže rozšířili svou říši až k Narbu a hranicím Massiliotis, ale byli také pány kmenů až k Pyrenejím a k oceánu a Rýnu.
Raně římská Galie zanikla koncem 3. století. Vnější tlaky prohloubily vnitřní slabiny a zanedbání rýnské hranice vyústilo v nájezdy barbarů a občanskou válku. Po určitou dobu byla Galie včetně Hispánie a Británie spravována samostatnou císařskou linií (počínaje Postumem). Stále však nedošlo k žádnému kroku k získání nezávislosti. Ve snaze zachránit říši provedl Dioklecián v roce 293 reorganizaci provincií a na jihu Galie zřídil Diocesis Viennensis, zahrnující bývalou Gallia Aquitania a Gallia Narbonensis. Současně byla Aquitania rozdělena na Aquitania Prima se svým stolcem (pozdější Bordeaux) a Aquitania Tertia, známější jako Novempopulania („země devíti národů“), se stolcem v Elusa (Eauze). Novempopulania vznikla na základě hranic stanovených Caesarem pro původní Aquitánii, která si zachovala jakýsi pocit samostatné identity (Verova mise do Říma měla za cíl požadovat samostatnou provincii). Po této restrukturalizaci se Galie těšila stabilitě a zvýšené prestiži. Po zaříjnovém vpádu 31. prosince 406 čtyř kmenů (Alanů, Suevů, Asdingů a Silingských Vandalů) byly úřady galské prefektury přesunuty z Trevíru do Arles, i když rýnská hranice byla následně obnovena a pod římskou kontrolou až do roku 459, kdy byl Kolín nad Rýnem dobyt Franky. Pozornost Římanů se přesunula na jih, aby se pokusili kontrolovat útočníky a udržet je mimo Středomoří, což se nepodařilo poté, co Vandalové začali od počátku roku 420 obtěžovat pobřeží ze svých základen v jižní Hispánii.
Na počátku 5. století napadli Akvitánii germánští Vizigóti. Císař Flavius Honorius postoupil zemi v Akvitánii Vizigótům. Podle některých pramenů byli Vizigóti římskými foederati a Flavius je odměnil podle zásady hospitalitas (tj. římského právního rámce, podle kterého byli civilisté povinni poskytnout vojákům ubytování). V roce 418 však bylo z částí Novempopulanie a Aquitanie Secunda vytvořeno nezávislé vizigótské království. Smrt generála Aëcia (454) a prohlubující se debility na straně západní vlády vytvořily mocenské vakuum. Během let 460 a 470 Vizigóti zasahovali do římského území na východě a v roce 476 byly Vizigótům postoupeny poslední císařské državy na jihu Akvitánie. Vizigótské království později expandovalo přes Pyreneje a na Pyrenejský poloostrov.
Od roku 602 se v bývalé vizigótské pevnosti v jihozápadní Akvitánii (tj. v oblasti známé později jako Gaskoňsko) vytvořilo nezávislé vévodství Vaskonie (nebo také Waskonie) pod fransko-římskou elitou.
Zdroje
