František I. Štěpán Lotrinský

Dimitris Stamatios | 22 srpna, 2022

Post Views: 12

Souhrn

František Štěpán Lotrinský (8. prosince 1708 – 18. srpna 1765), princ z rodu Lotrinských, v letech 1729 až 1737 vládnoucí princ lotrinský a barský pod jménem František III. a od roku 1737 velkovévoda toskánský pod jménem František II. Od roku 1740 byl spoluvládcem rakouských dědičných provincií a od roku 1745 císařem německo-římské říše jako František I. Prostřednictvím své manželky byl jedním ze zakladatelů habsbursko-lotrinského rodu.

Přečtěte si také, zivotopisy – Muhammad Ali

Původ, sourozenci

Lotrinský princ František Štěpán se narodil v lotrinském Nancy. Jeho otcem byl kníže Lev I., kníže Josef z Vaudémontu, vládnoucí lotrinský a barský kníže (1679-1729). Jeho dědeček z otcovy strany, V. Karel, vévoda lotrinský (1643-1690), císařský generál, byl slavným vojevůdcem ve válkách proti Turkům a sehrál rozhodující roli při osvobození Vídně v roce 1683 a znovudobytí Budína v roce 1686. Jeho babičkou z otcovy strany byla arcivévodkyně Eleonora Marie Josefa Habsburská (1653-1697), dcera císaře Ferdinanda III.

Její matkou byla princezna Alžběta Sarolta Orleánská (1676-1744), manželka prince Lea, dcera prince Filipa I. Orleánského (1640-1701), bratra francouzského krále Ludvíka XIV., a princezny Alžběty Sarolty (Liselotty) Falcké (1652-1722). Její matka Alžběta Sarolta Orleánská byla v roce 1736 uznána svým bratrancem, králem Ludvíkem XV., za svrchovanou princeznu z Commercy.

Princ Leo a princezna Alžběta Saroltovi měli třináct dětí, devátým z nich byl František Štěpán, třetí z pěti synů. Dospělosti se dožilo pouze pět dětí, z toho tři synové.

Přečtěte si také, civilizace – Rakousko-Uhersko

Mládež

Německo-římský císař Karel VI. (známý jako Karel III. Uherský a Karel II. Český) upřednostňoval vnuky své tety arcivévodkyně Eleonory. Svou nejstarší dceru, arcivévodkyni Marii Terezii, plánoval provdat za svého nejstaršího syna, prince Klementa Lva, ale ta v roce 1723 zemřela na neštovice. Karel poté pozval do Vídně Klementova nejstaršího bratra, prince Františka Štěpána, a jmenoval ho svým budoucím zetěm.

Princ František Štěpán přišel na císařský dvůr v roce 1723, když mu bylo 15 let. Byl to velmi vzdělaný mladý muž, který si s sebou do Vídně vzal 74 knih, což je u tak mladého člověka vzácnost. Karel ho adoptoval jako svého syna a dal mu slezské Těšínsko. Vychovával ho spolu se svými dětmi, které byly stejné krve. Sotva desetiletá Marie Terezie se seznámila s mladým francouzským princem, zamilovala se do něj a později zůstala svému vyvolenému oddaná. František a jeho budoucí tchán Karel spolu často chodili na lov, což je sblížilo, ačkoli Karel (v zájmu dynastie) zvažoval i jiné nápadníky, včetně Karla Alberta, následníka bavorského trůnu, pozdějšího velkého rivala Rakouska. Uvažovalo se i o následníkovi pruského trůnu Fridrichu Pruském, ale luteránské vyznání rodu Hohenzollernů bylo vážnou překážkou. Kritéria splňoval princ František Štěpán, který pocházel z katolické rodiny, jež byla nebo je panovníkem (Lotrinsko v té době již nebylo samostatným vévodstvím, obsazeným Ludvíkem XV.). Císař Karel sňatek své dcery všemožně odkládal, neboť čekal na narození vlastního dědice.

Přečtěte si také, zivotopisy – Artemisia Gentileschiová

Lotrinský princ se stává toskánským velkovévodou

V roce 1729, po smrti svého otce, prince Lva, získal Štěpán titul lotrinského a barského regenta. Krátce se vrátil do Nancy, aby si vyzvedl dědictví. Musel přísahat věrnost králi Ludvíku XV., ale brzy se vrátil do Vídně. Správou lotrinského vévodství pověřil jako regentku svou matku, princeznu Alžbětu Saroltovou Orleánskou, sestru francouzského regenta, který vládl jménem nezletilého krále Ludvíka XV.

V roce 1731 byl císařem pověřen, aby podnikl dlouhou studijní cestu do Nizozemska, Anglie a Pruska. Taková kavalírská cesta byla pro tehdejší mladé aristokraty téměř povinná. Začátkem června 1731 byl přijat do zednářského řádu v Haagu. John Theophilus Desaguliers (1683-1744), velmistr Velké lóže Anglie a Westminsteru, přijel do Haagu speciálně kvůli této události. Po inauguraci odcestoval František Štěpán do Anglie. Přijal ho anglický král Jiří II. Od Roberta Walpola (1676-1745), ministerského předsedy Velké Británie, obdržel v lóži Maid“s Head na hradě Norfolk zednářský titul Master of Freemasonry. 9. prosince 1731 opustil Anglii.

Po smrti uherského knížete Miklóse Pálffyho 20. března 1732 jmenoval král Karel III. knížete Františka Ištvána královským místodržícím Uher (aniž by svolal volební sněm). Přesunul své sídlo na Bratislavský hrad. Jako místokrál neudělal prakticky nic, co by stálo za to. Nebydlel daleko od Vídně, často navštěvoval dvůr a v té době již sám opětoval náklonnost arcivévodkyně Marie Terezie. Dopisovali si francouzsky.

V roce 1733 se habsburská říše zapletla do války o polské dědictví, v níž se střetla s Francií. V důsledku války císař Karel I. a ruská carevna Anna I. dosadili na polský trůn Augusta III., bývalého polského krále a saského kurfiřta. Král Sanislo I. (Leszczyński), svržený ruskými vojsky, uprchl ze země. Protože byl tchánem francouzského krále Ludvíka XV., chtěl ho císař odškodnit jinou zemí. Karel VI. chtěl právě Lotrinsko, a tak požadoval, aby se princ František Štěpán zřekl lotrinského vévodství, jinak mu odepře ruku své dcery. (Císařský rada Bartenstein interpretoval císařovu nabídku mladému Františkovi velmi jasně: „No Abtretung, keine Erzherzogin“ („Žádná rezignace, žádná arcivévodkyně“). Protože byl František zamilovaný do Marie Terezie, po krátkém rozmýšlení se Lotharingie vzdal.

V roce 1735 František ustoupil. V rámci vídeňské mírové smlouvy, která ukončila válku, získal Sanislas Lotrinsko výměnou za Karlův souhlas ke sňatku Františka s Marií Terezií (1736). Protože však byl princ František Štěpán také rozený panovník, měl nárok i na kompenzaci: císař ho jmenoval kandidátem na trůn Toskánského velkovévodství. V roce 1737, kdy zemřel poslední toskánský velkovévoda z rodu Medicejských Gian Gastone (1671-1737), získal titul toskánského velkovévody lotrinský princ František Štěpán.

Přečtěte si také, zivotopisy – Barbara Hepworth

Jeho sňatek s Marií Terezií

Toskánský velkovévoda František Štěpán Lotrinský se 12. února 1736 ve Vídni oženil s rakouskou arcivévodkyní Marií Terezií, pozdější uherskou a českou královnou. Na rozdíl od obvyklých dynastických sňatků z rozumu se jednalo o skutečný sňatek z lásky. Před návratem do Vídně odjeli novomanželé na tři měsíce do Toskánska. Z jejich manželství vzešlo 16 dětí a vznikl rod Habsbursko-Lotrinský:

Je třeba také zmínit, že jeho rodina zcela ignorovala očekávání doby a místo toho se chovala jako běžná dobře situovaná středostavovská rodina.

Přečtěte si také, zivotopisy – Cid

Cesty toskánského velkovévody

Marie Terezie zamýšlela kariéru generála, a tak František Ištván odešel v roce 1738 do výslužby, zúčastnil se habsbursko-turecké války v letech 1737-39 (Rakousko vstoupilo v roce 1737 do rusko-turecké války, která probíhala od roku 1735), ale brzy se vrátil s příznaky nervového zhroucení. Válka skončila katastrofálně pro Rakousko, které ztratilo velkou část území, jež získalo v roce 1718, včetně Bělehradu (s rozsáhlými oblastmi Srbska), západní části Valašské nížiny a Oltenie. I Temešsko, které patřilo Uhrám, se podařilo udržet jen s velkým štěstím. Františkův mladší bratr, kníže Karel Alexandr, který žil od roku 1736 ve Vídni a v roce 1737 vstoupil do císařské armády, se ve stejné válce vyznamenal a získal hodnost Generalwachtmeister (generálmajor).

Po vojenském neúspěchu se František nabídl, že se ujme toskánského trůnu. Společně s Marií Terezií se vydali přes Benátky do Florencie. V prosinci 1738 je benátské úřady spolu s početným doprovodem umístily na dva týdny do karantény ve Veroně. Kvůli stísněným podmínkám Marie Terezie po zbytek života nesnášela Benátčany.

Ve Florencii strávili tři měsíce. František založil rytířskou akademii (Ritterakademie) pro urozenou mládež, kde se mohli vzdělávat v duchu osvíceného absolutismu na moderní státní úředníky. František poté jmenoval regentem lotrinského šlechtice, vévodu z Craonu, a vrátil se s manželkou do Vídně. Cestou se v Innsbrucku setkali s Františkovou matkou, princeznou Alžbětou Saroltou Orleánskou, která svou snachu viděla poprvé (a naposledy).

Na podzim roku 1739 se vrátili do Vídně. Císař Karel VI. jmenoval svého zetě Františka (nikoli svou dceru Marii Terezii!) členem nejvyššího státního orgánu, Tajné konference (Geheime Konferenz).Na podzim roku 1740 se císař Karel VI. vrátil nemocný z lovecké výpravy do západních Uher a 20. října zemřel.

Přečtěte si také, zivotopisy – Lucille Ballová

Válka o rakouské dědictví

Protože císař Karel zemřel bez mužského dědice, zdědila jeho dcera arcivévodkyně Marie Terezie habsburské dědičné provincie (Erbländer) na základě Pragmatica sanctio vydaného v roce 1713, což vyvolalo válku o rakouské dědictví, která začala vpádem pruského krále Fridricha II. do Slezska. Dne 25. června 1741 byla Marie Terezie v Bratislavě korunována uherskou královnou a 7. září získala ujištění o jejich podpoře.

Karel Albert, kurfiřt bavorský, jehož manželkou byla Marie Amálie, arcivévodkyně rakouská (1701-1756), dcera německo-římského císaře Josefa I., si nárokoval právo na habsburské dědičné provincie, ačkoli se tohoto práva v roce 1722 zřekl jako podmínky tohoto sňatku. Jeho vojska – s francouzskou podporou – dobyla Čechy a česká šlechta mu přísahala věrnost. Dne 12. února 1742 ho říšský sněm ve Frankfurtu nad Mohanem zvolil Karlem VII. jako nástupce zemřelého císaře. 7. prosince 1741 české řády korunovaly Karla Alberta v Praze českým králem.

Přečtěte si také, zivotopisy – Jean-Paul Sartre

Spoluvládce a císař

Po roce 1740 se František Ištván stal vedle své manželky spoluvládcem habsburských dědičných zemí, ale do vnitropolitických rozhodnutí Rakouska nezasahoval, pouze pomáhal své manželce, vládnoucí arcivévodkyni, jako jakýsi tajemník.

V roce 1744 se Františkův mladší bratr, princ Karel Alexandr Lotrinský, oženil s Marií Annou, arcivévodkyní rakouskou (1718-1744), sestrou Marie Terezie. Po svatbě manželé odcestovali do Bruselu a ujali se funkce generálního guvernéra Rakouska a německé Dolní země. Alexandr Karel odešel do války jako velitel rakouské armády v Porýní a jeho mladá manželka zemřela při narození jejich prvního dítěte.

Po smrti císaře Karla VII. (1745) jeho syn, bavorský kurfiřt Fridrich Josef III. (1727-1777), poučen z bavorské porážky ve válce, uzavřel na radu své matky mír s Rakouskem, zřekl se nároků na císařský trůn a souhlasil se jmenováním Františka Štěpána Lotrinského. František byl 13. září 1745 ve Frankfurtu zvolen císařem Svaté říše římské. Získal hlasy sedmi z devíti volebních knížat. Dne 4. října byl korunován v korunovačním kostele svatého Bartoloměje (Kaiserdom St. Bartholomäus) ve Frankfurtu. Po korunovaci následovala hostina na frankfurtské radnici, kterou tradičně podávali císařští hodnostáři a jíž se účastnili pouze muži. Marie Terezie, která byla v sedmém měsíci těhotenství, si vynutila vstup a zúčastnila se hostiny se svým manželem.

Protože nevládl Rakousku, byl pouze manželem rakouské arcivévodkyně, držel se stranou od politických záležitostí habsburské říše, ačkoli byl nakloněn míru s Pruským královstvím a byl ochoten postoupit Slezsko Fridrichu Velikému. Během sedmileté války se postavil proti profrancouzské politice.

Přečtěte si také, mytologie-cs – Vesta (mytologie)

Pán a podnikatel

Císař František měl dostatek volného času, aby se mohl věnovat radostem života, lovu, ženám a intelektuálním aktivitám. Byl vášnivým přírodovědcem a vzdělával se v přírodních vědách. Shromáždil rozsáhlou sbírku mincí a minerálů. Tento zájem sdílela i jeho nejstarší dcera, arcivévodkyně Marie Anna Josefa. Společně se svými přáteli, členy takzvaného Lotrinského kroužku (Lothringischer Kreis), podporovala v Rakousku přírodní vědy. František pozval do Vídně Gerarda van Swietena (1700-1772), slavného nizozemského lékaře, kterého si Marie Terezie vzala jako svého soukromého lékaře. Osvícený Van Swieten založil první lékařskou školu ve Vídni, radikálně změnil celý tehdejší rakouský lékařský systém a účinně bojoval proti pověrám, jako byla například upíří hysterie. Císař František také inicioval založení Schönbrunnského parku divoké přírody (Tiergarten Schönbrunn).

František Štěpán byl podle dobového vkusu pohledný muž a ruský vyslanec ve Vídni psal o mnoha císařových avantýrách, včetně té, kterou zažila hraběnka Wilhelmine Neippergová, pozdější vévodkyně Auerspergová (její otec, hrabě Wilhelm Reinhard Neipperg, byl vychovatelem mladého prince Františka Štěpána Lotrinského). Byl to pravý lord 18. století, který si uměl užívat „sladkost života“ (na kterou Talleyrand s dojetím a nostalgií vzpomínal ve svých spisech o půl století později, po Francouzské revoluci).

Podporoval také kariéru svého bratra. Kníže generál Karel Alexandr, vévoda lotrinský, prohrál několik velkých bitev ve válce o rakouské dědictví, ale v sedmileté válce byl znovu jmenován vrchním velitelem a z funkce byl odvolán až po potupné porážce v bitvě u Leuthenu v roce 1757.

Štěpán Štěpán měl velmi vyvinutý ekonomický a obchodní smysl, rozmnožil zděděné bohatství a obratně spravoval své majetky. Svými obchodními a finančními transakcemi založil bohatství habsbursko-lotrinského rodu. Získal obrovský soukromý majetek (20 milionů guldenů), aniž by používal nekalé obchodní metody nebo zneužíval svého politického postavení. V roce 1763 převzal správu státních financí a podílel se na modernizaci finančního systému říše. Propagoval a podporoval průmysl, středomořský obchod a moderní zemědělské metody. Na svých soukromých statcích zakládal vzorové farmy a hřebčíny, podporoval chov dobytka, prosazoval zakládání průmyslu a organizoval manufaktury. Založil slavnou keramickou továrnu v Holiči a textilní továrnu v Sasváru (dnes Holíč a Šaštín, Slovensko).

Přečtěte si také, dejiny – Kolumbovská výměna

Jeho smrt a nástupnictví

Dne 5. srpna 1765 oslavil František Štěpán spolu s císařskou rodinou v Innsbrucku svatbu svého syna, toskánského velkovévody Lva, se španělskou infantkou Marií Ludovikou z rodu Bourbonů (María Luísa de España, 1745-1792), dcerou španělského krále Karla III. a saské princezny Marie Amálie. Dvorské slavnosti trvaly několik týdnů, pořádaly se velké hostiny a oslavy. Byl to čilý a zdravý muž, který se 18. srpna vracel domů z divadla se svým nejstarším synem arcivévodou Josefem, když ho ranila mrtvice a zemřel. Jeho tělo bylo převezeno do Vídně a pohřbeno na tradičním pohřebišti Habsburků, v kryptě kapucínského kostela. Marie Terezie nechala předem zhotovit zdobený dvojitý mramorový sarkofág, na němž byla socha manželského páru v plné velikosti, jak spolu vesele rozmlouvají. Reliéfy zdobící boky sarkofágu zobrazují významné události Františkova života, včetně jeho korunovačního vjezdu do Frankfurtu.

Marie Terezie byla bezútěšná. Nechala si ostříhat dlouhé vlasy a drahé šperky prodala nebo rozdala. Po zbytek života nosila vdovskou černou. Místnost na zámku v Innsbrucku, kde zemřel její manžel, byla přeměněna na pamětní kapli. Často navštěvovala místo manželova odpočinku. Ve stáří, když už nemohl chodit po schodech, byl spuštěn do císařské krypty v křesle zavěšeném na laně.

Františka na císařském trůně vystřídal jeho syn, císař Josef II., který po smrti Marie Terezie (od roku 1780) zdědil uherské a české království. Část Františkova obrovského soukromého jmění (12 milionů zlatých) stačila na splacení Josefova bobtnajícího rakouského dluhu. Jeho sbírku mincí a minerálů uspořádala jeho nejstarší dcera, arcivévodkyně Marie Anna Josefa. Tato sbírka se stala základem sbírky Přírodovědného muzea ve Vídni.

Zdroje

I. Ferenc német-római császár
František I. Štěpán Lotrinský
Lásd: http://geschichtsverein-koengen.de/Aufklaerung.htm
Lásd: http://www.archiv-verlag.at/inhalte/loseblatt/austriaedition1.html
Lásd http://www.sandammeer.at/prosa/arbeitsbegriffundmenschenrechte.htm
^ Quando divenne granduca di Toscana continuò a utilizzare il nome di Francesco III secondo la numerazione lorenese, piuttosto che il più logico „Francesco II“ in continuità con la numerazione dei granduchi medicei, tra i quali vi era stato un solo Francesco (Francesco I de“ Medici). Il caso è simile a quello di Vittorio Emanuele II di Savoia, che preferì continuare a utilizzare il numerale della successione sabauda piuttosto che assumere il titolo di „Vittorio Emanuele I d“Italia“.
Renate Zedinger: Franz Stephan von Lothringen (1708–1765): Monarch, Manager, Mäzen. Böhlau, Wien 2008, S. 15, 36 (eingeschränkte Vorschau in der Google-Buchsuche)
a b c Friedrich Weissensteiner: Die Töchter Maria Theresias, Kapitel Maria Theresia als Ehefrau und Mutter. Kremayr & Scheriau, Wien, 1994. ISBN 978-3-218-00591-3
Hans-Joachim Böttcher: Die Türkenkriege im Spiegel sächsischer Biographien. Gabriele Schäfer Verlag, Herne 2019, ISBN 978-3-944487-63-2, S. 205–207, 209, 216–218, 227.
Amélie Voisin, « François-Étienne de Lorraine (1708-1765) : un héritage ambigu, un héritage méconnu ? », Annales de l“Est, 7e série, 63e année, numéro spécial, 2013 (ISSN 0365-2017), p. 244.
Helmut Reinalter, « La Maçonnerie en Autriche », Revue du 18ème siècle n°19,‎ 1987, p. 43-59 (lire en ligne)
Une partie de ces archives a été restituée en 1923 aux archives départementales de Meurthe-et-Moselle, sises à Nancy. Le reste a été « rendu » en 2003-2004 sous forme de microfilms (propos de la directrice des archives départementales lors d“un entretien avec Robert Depardieu). Cf. http://www.archives.cg54.fr/fileadmin/Sites/Archives_d__partementales_de_Meurthe_et_Moselle/documents/Guide/F.htm et http://chr.lorraine.eu/informations/documents/551736.pdf.