Péleus

Alex Rover | 24 května, 2023

Souhrn

Peleus (starořecky Πηλεύς Pēleús, etrusky Pele) je v řecké mytologii král Myrmidonů z Fthie v Thesálii, syn Aiakose (proto se mu také říká Aiakidés) a Endeis (dcera Cheirona). Jako manžel Thetis byl otcem Achillea, který byl často nazýván Pel(e)ide(s), Peleiade nebo Peleione („Peleův syn“).

Se svým bratrem Telamonem se spolčil, aby zabil nenáviděného mladšího nevlastního bratra Fókose. Telamon čin provedl tak, že mu na hlavu hodil diskos (tělo ukryli v lese. Zločin byl však odhalen a bratři museli uprchnout z otcova domu v Aigině.

Eurytion

Peleus odešel do Fthie v Thesálii ke králi Eurytionovi, který ho očistil od jeho krevní viny a dal mu jako věno svou dceru Antigonu a třetinu své země. (Podle jiných pramenů to byl sám Aktor, kdo Pelea očistil a dal mu za ženu svou dceru Polymélu). Z tohoto manželství vzešla krásná Polydora. Spojenectví však netrvalo dlouho, neboť na kalydonském lovu nešťastnou náhodou zabil svého tchána Eurytiona. Peleus musel znovu uprchnout a dorazil do Iolku.

Akastos

Poté, co ho znovu znesvětil Akastos z Iolku (syn Peliasův), se tam usadil. Je zmiňován jako účastník argonautského průvodu a na pohřebních hrách na počest Peliáše se utkal v zápase s amazonskou Atalantou.

Dostal se však do nové šlamastyky, protože se do něj zamilovala Akastova manželka Astydameia (podle jiných zdrojů Hippolyta). Když nepodlehl jejím námluvám, pomluvila ho u svého manžela s tím, že Peleus pronásleduje její ctnost. Poslala jeho ženě zprávu, že se chce oženit s Akastovou dcerou Steropou; Antigona se ze žalu oběsila. Akastos nechtěl ublížit tomu, proti němuž sám zhřešil, ale rozhodl se zasvětit ho smrti jiným způsobem. Vzal ho na lov do Pelionu a poté, co ho připravil o meč, nechal unaveného muže bezmocně ležet. Tak ho našli divocí kentauři a pravděpodobně by ho zabili, ale Cheiron (podle jiných pramenů Hermes) se o něj postaral a vrátil mu ukrytý meč.

Peleus se pomstil tím, že s pomocí Dioskurů (podle některých pramenů Tyndaridů) a s Iásónem dobyl Iolkos. Akasta zahnal na útěk, zabil Astydameiu, nechal rozptýlit její rozčtvrcené údy a přes ně vojsko vstoupilo do města. Dobytý Iolkos předal Iásonovu synovi Thessalovi s jeho pelasgickými Haimoniany. Je obtížné přesně určit, kdy se tak stalo – stejně jako je mnoho chronologických potíží a zmatků v dějinách Pelea.

Manželství s Thetis

Nejslavnější Peleova sága v obrazech a písních je pravděpodobně sága o jeho milostném svazku s nereidou Thetis, z něhož vzešel jeden z nejslavnějších hrdinů antického mýtu – thessalský národní hrdina Achilles. Poté, co Peleovi zemřela první žena, získal Thetis, kterou mu za manželku vybrali bohové (podle starší, předhomérské legendy v zápase). Sám Zeus o ni projevil zájem, ale Prométheus ho varoval, že Thetisin syn bude větší než jeho otec; proto byla určena smrtelníkovi. Dítě z tohoto manželství, Achilles, bylo svěřeno do výchovy Cheironovi.

Na svatbu Pelea a Thetis byli pozváni všichni olympští bohové – kromě Eris. Jako svatební dar dostal ženich od Poseidona nesmrtelné oře Xantha a Baliose, od Cheirona velké těžké kopí a od ostatních všechny ty zbraně, s nimiž později Achilles bojoval před Trójou. Eris, nezvaná bohyně sváru, však na oplátku hodila mezi hosty zlaté jablko, na němž byl nápis „Nejkrásnější“. V důsledku toho vypukl spor mezi Hérou, Athénou a Afroditou, který vedl k odsouzení Parida, „znásilnění Heleny“ a nakonec k trojské válce.

Pozdější roky

Peleus pohostinně přijímal uprchlíky. Například Phoinix, který – prokletý svým otcem Amyntorem – hledal útočiště ve Fthii. Podle jiné verze mu Amyntor nechal vydloubnout oči: Cheiron slepce uzdravil a Peleus ho následně jmenoval králem Dolopian. V této verzi se objevil i Epeigeus, bývalý vládce Budeionu, který uprchl kvůli vraždě, a také Patroklos, který ve vzteku zabil Kleitonima a později se stal Achilleovým nejdůvěrnějším přítelem.

Peleus se také pokusil usmířit Aktora, jehož otce Eurytiona nešťastnou náhodou zabil při lovu, jak bylo řečeno výše, a nabídl mu jako dar velké stádo dobytka, ten však odmítl. Po poradě s věštkyní tedy nechal zvířata jít bez pastýře, jak mu bylo nařízeno. Dobytek padl za oběť vlkovi, který se pak proměnil v kámen, jenž byl dlouho vidět mezi Lokrisem a Fokisem.

Věk a smrt

Skutečnost, že se Peleus dožil vysokého věku, je v eposu několikrát zdůrazněna. Iliada se o něm zmiňuje na několika místech, ačkoli on sám se trojské války nezúčastnil.

Podle Eurípida byl Peleus vyhnán z Fthie – poté, co se Řekové vrátili z Tróje – Archandrosem a Architelem, syny Akasta (nebo samotným Akastem). Na ostrově Kos se setkal se svým vnukem Neoptolemosem, který je oba zabil a pomohl Peleovi k návratu. Později, opět vyhnán Orestem, uprchl opět na Kos, kde v Kümmernisu zemřel: jestliže jeho jediný syn Achilleus padl již před Trójou, musel se nyní dozvědět i o smrti Neoptolema, jehož tělo mu přinesla Andromaché. Podle jiných pramenů nastoupil vnuk po svých předcích ve Fthii.

Alegorický výklad vyplývá z odvození jména Peleus od slova „pelos“ (starořecky πηλός „hlína, jíl“) a z úvahy o mořské nymfě Thetis jako o personifikované vodě: z tohoto spojení prý vzniklo lidské pokolení. Apollón – jako bůh slunce Phoibos – nesměl na svatbu přijít, protože oheň a voda se navzájem uhasí. Pozvána nebyla ani Eris, protože pro zplození člověka je nutná jednota, nikoliv svár.

Podle Prellera má Peleus znamenat totéž co „Pallas“ (Πάλλας, s důrazem na první slabice): vládce, „držitel strašného kopí smrti“ z Pelionu, které přešlo z Pelea na jeho syna Achillea. Tato odvozenina je však sporná. Sloveso „pallo“ („Pallas“ (Παλλάς) zase – s důrazem na druhé slabice – znamená „mládí, dívka“ a bylo mimo jiné epitetem Athény.

Je po něm pojmenována hora Peleus v Antarktidě.

Zdroje

1. Peleus
2. Péleus
3. Scholion zu Pindar, Nemeische Oden 5,12; Scholion zu Ilias 16,14; Hyginus, Fabulae 14
4. Plutarch, Theseus 10; Pausanias 2,29,7; Apollodorus 3,2,6; Gale adl. c. Cf. Mezir. sur les ep. d’Ovid 1,144
5. Pausanias, Corinth 29,140
6. Apollodorus 3,13,2
7. Scholion zu Lykophron 175,901
8. ^ Plutarch, Aristides 20.6
9. Peleo se menciona en la Odisea de Homero durante la conversación entre Odiseo y el difunto Aquiles.
10. Pausanias, 2.29.4.
11. 1 2 Н. О. Пелей // Энциклопедический словарь — СПб.: Брокгауз — Ефрон, 1898. — Т. XXIII. — С. 111.
12. Антигона // Энциклопедический словарь / под ред. И. Е. Андреевский — СПб.: Брокгауз — Ефрон, 1890. — Т. Iа. — С. 833.
13. Любкер Ф. Aeacus // Реальный словарь классических древностей по Любкеру / под ред. Ф. Ф. Зелинский, А. И. Георгиевский, М. С. Куторга, Ф. Гельбке, П. В. Никитин, В. А. Канский, пер. А. Д. Вейсман, Ф. Гельбке, Л. А. Георгиевский, А. И. Давиденков, В. А. Канский, П. В. Никитин, И. А. Смирнов, Э. А. Верт, О. Ю. Клеменчич, Н. В. Рубинский — СПб.: Общество классической филологии и педагогики, 1885. — С. 21.