Antiochos III. Megás
Mary Stone | 1 srpna, 2023
Souhrn
Antiochos III († červen)
Antiochos nastoupil na trůn po zavraždění svého bratra Seleuka III. v roce 223 př. n. l. během tažení v Malé Asii proti Attalovi I. z Pergamu. Seleukos vládl Seleukovské říši sotva tři roky a ta prošla dlouhou fází ztráty moci. Dočasným vyvrcholením byl kolaps, k němuž došlo v důsledku třetí syrské války (246-241 př. n. l.) a následných nepokojů. V této válce se Ptolemaios III. pokusil prosadit vlastního pretendenta trůnu proti Seleukovi II, otci Seleuka III. a Antiocha III. Výsledkem byla série těžkých hypoték, které trvale oslabily seleukovskou říši. V důsledku války byla Sýrie i velká část Babylonie dočasně dobyta Ptolemaiovci. Ačkoli Ptolemaios III. nedokázal dosadit na seleukovský trůn svého vlastního kandidáta, který byl předtím zavražděn, jak doufal, podařilo se mu zajistit nejdůležitější pobřežní města v Malé Asii a Levantě.
Seleukovi II. se později podařilo vrátit pod svou vládu hospodářsky významná území v Sýrii a Mezopotámii, ale musel se vypořádat s rozsáhlou devastací své říše. Kromě toho proti němu v Malé Asii povstal jeho bratr Antiochos Hierax, kterému se podařilo dostat pod svou kontrolu území na západ od pohoří Tauros. S podporou místních králů v Pontu a Bithynii a s pomocí galatských žoldnéřů se Antiochos Hierax dokázal v Malé Asii udržet. Navíc se mu dostalo finanční podpory od Ptolemaiovců, kteří měli zájem na dlouhodobém oslabení seleukovské říše. Seleukos II. tak čelil trvalému ohrožení svých císařských center v Sýrii a Babylonii ze strany svého bratra, což masivně omezovalo jeho politický a vojenský manévrovací prostor. Teprve když Attalos I. z Pergamonu zakročil proti Antiochovi Hieraxovi ve prospěch vlastní expanze, mohl Seleukos II. znovu získat oporu v Malé Asii. V této politice obnovy pokračoval po Seleukově smrti jeho syn Seleukos III. až do své smrti.
Četné satrapie na periferii říše, jako Parthie, Baktrie, Atropaténa nebo Arménie, již plíživě zanikly, aniž by s tím seleukovští vládci mohli cokoli udělat. Satrapie na východ od pohoří Zagros (obvykle shrnuté jako Horní satrapie) tvořily rozsáhlé a kulturně či etnicky velmi různorodé území, jehož efektivní kontrola se pro seleukovské krále ukázala jako nesmírně obtížná. Místní vládci a satrapie se obvykle nacházeli daleko od seleukovských královských center v Mezopotámii a Sýrii, a proto jim byla přiznána větší autonomie. Míra autonomie satrapií se však lišila v závislosti na jejich geografické blízkosti k císařskému centru. Západní satrapie, jako je Médie, Susiana nebo Persis, byly tradičně těsněji svázány se seleukovským králem. Tvořily bezpečnostní pás a nárazník kolem hospodářsky významné Mezopotámie. Východní satrapie, jako Baktrie a Parthie, však byly seleukovským králům obvykle podřízeny pouze formálně a mohly jim poskytovat vojenskou pomoc. Když však v důsledku čtvrté syrské války začala seleukovská moc slábnout, satrapa v Baktrii a satrapa v Parthii se v roce 240 př. n. l. odtrhli a nechali se prohlásit králi (na znamení vzdání se seleukovské svrchovanosti).
Na počátku své vlády však Antiochos III. dokázal navázat na počáteční úspěchy svých předchůdců, kteří byli se svou restaurační politikou jistě úspěšní. Hospodářsky, vojensky i politicky nejdůležitější centra v Sýrii a Babylónii byla téměř kompletně znovu dobyta (s výjimkou důležitého přístavního města Seleukeia Pieria, které zůstalo pod ptolemaiovskou okupací). V důsledku toho mohl Seleukos III. při svém tažení proti Attalovi I. v Malé Asii již nasadit značný vojenský a ekonomický potenciál. Pouze Ptolemaiovci byli schopni shromáždit srovnatelné síly, které by mohly účinně konkurovat seleukovským zdrojům.
Konsolidace říše (223-213)
Seleukos III. byl zavražděn v roce 223 př. n. l. ve vojenském táboře v Malé Asii galatským žoldnéřem Apaturiosem a jistým Nikanorem. Kdo stál za vraždou Seleuka III., se nepodařilo objasnit, protože vrazi byli krátce poté popraveni a žádné vyšetřování nebylo provedeno. John Grainger však zdůrazňuje, že nejde o to, zda se na vraždě podílel někdo z dvorského kruhu. Hlavní otázkou je, kolik dvořanů se na vražedném spiknutí podílelo. Zapojení Antiocha III. je považováno za nepravděpodobné, protože v době vraždy svého bratra byl v Babylonu. Pravděpodobně se účastnil babylónských náboženských obřadů, které tradičně vyžadovaly účast osoby královského rodu při jejich provádění. Antiochos navíc mohl být Seleukem III. a jeho doprovodem v Babylonu záměrně chladnokrevně vyvolán, aby se nedostal do konkurenčního boje se svým bratrem. Dalšího tažení proti Attalovi I. se nápadně hladce ujal Antiochosův bratranec Achaios, který jako místní dynast v Malé Asii pravděpodobně sledoval své osobní cíle ve smyslu rozšíření vlastní moci. Královské vojsko vedl zpět do Sýrie uznávaný generál Epigenés. Achaios byl ponechán s místními a vlastními kontingenty vojska. V době, kdy Antiochos dorazil do Antiochie, byly již karty rozděleny mezi nejmocnější hráče v říši. Satrapa
Již kolem roku 222 povstal proti Antiochově vládě satrapa Molon. Důvody vzpoury jsou v nedohlednu, protože Polybios, hlavní pramen pro toto období, zůstává jen mlhavý. Polybios píše, že Molon a jeho bratr Alexandros (satrapa v Persii) se postavili na odpor Antiochovu ministru Hermeiovi. Ten měl krutě vládnout dvoru a žárlivě nechávat vraždit nebo likvidovat své rivaly. Molonovu vzpouru v Horních satrapiích, tedy v oblasti na východ od pohoří Zagros, měli zpočátku dostat pod kontrolu dva generálové Theodotos Hemiolios a Xenon, protože Antiochos se již připravoval na válku proti ptolemaiovskému Egyptu. Molonovi se však podařilo rychlým postupem oba generály zaskočit, takže se bez boje stáhli. Antiochos pravděpodobně doufal, že povstání rychle skončí, a dal Theodotosovi Hemioliovi a Xenonovi jen velmi málo vojáků. Proto byl vyslán další generál jménem Xenoitas s několika vojáky, ale ten byl u Ktésifonu poražen lstí Molona. Následně se Molonovi podařilo z velké části dobýt jednu z nejdůležitějších provincií seleukovské říše (Mezopotámii), což mimo jiné uvrhlo Antiocha do vážných finančních problémů. Mezi jeho vojáky vypukla vzpoura, kterou se podařilo ukončit až poté, co ministr Hermeias vyplatil dlužný žold. Jednou z Hermeiových podmínek pro tuto platbu bylo, že
Antiochos nyní táhl s velkou armádou na východ proti Molonovi. Povstalec neměl mnoho sil, aby se této přesile postavil, ale připravil se na rozhodující bitvu. Když byla porážka zřejmá, spáchal Molon sebevraždu, čímž se jeho povstání rychle zhroutilo. Jeho bratr Alexandros rovněž spáchal sebevraždu a Antiochos rozdal uvolněné satrapie zasloužilým důstojníkům. Po Molonově vzpouře Antiochos ještě vytáhl proti králi Artabazanovi z Médie Atropatény, který se rychle podřídil. Polybios zdůvodňuje tažení pomocí, kterou by Artabazanes poskytl Molonovi.
Králův bratranec Achaios dokázal od roku 223 př. n. l. jako místokrál Malé Asie znovu dobýt západní vnitrozemí poloostrova od Attalidů. Achaios pocházel z významného rodu místních helénských dynastií, které měly jako mocní vlastníci půdy rozhodující vliv na politiku v Malé Asii. Již jako místní vládce podporoval tažení Seleuka III. proti Attalovi I., a to i z oportunistických důvodů, neboť doufal, že po skončení války posílí svou vlastní moc. Pravděpodobně se také podílel na Seleukově zavraždění, neboť se s nápadným odporem ujal velení tažení. Po atentátu mu vojáci v roce 223 př. n. l. původně nabídli královskou hodnost v konkurenci Antiocha III, což však Achaios odmítl. Proč dynasta proklamaci odmítl, není jasné. Lze se však domnívat, že Achaios se nechtěl odvážit konfrontace s Antiochem III. dokud nebyl Attalos donucen k míru.
Acháj však svého rozhodnutí brzy litoval a kolem roku 220 př. n. l. se nechal prohlásit králem. Polybios tuto změnu vysvětluje kolující pověstí, že Antiochos zemřel ve válce proti Artabazanovi z Médie Atropaténské. Acháj si poté činil nárok na trůn. Příležitost se zdála být příznivá, protože Achaios uzavřel kolem roku 221 př. n. l. mír s Attalem a kryl tak záda vojenským akcím na východě proti Antiochovi. Poté, co vyšlo najevo, že Antiochos III. v žádném případě nezemřel, nebylo pro Achaiose nicméně cesty zpět. Proto se hodlal přesunout přes pohoří Tauros do Sýrie. Jeho vojáci s tímto krokem nechtěli souhlasit a vzbouřili se proti Achaiovi s odůvodněním, že nechtějí táhnout „proti rodovému králi“. Grainger se k tomuto Polybiovu zdůvodnění staví kriticky a vzpouru vojáků přičítá jejich specifickému etnickému složení a jejich očekávání od Achaiose v roli krále. Achaiosovo vojsko se v této chvíli skládalo z místních mustrujících oddílů a jeho vlastních žoldnéřů. Ti mohli Achaiose vnímat jako krále v Malé Asii a ochránce před Galaty, kteří byli známí svými nájezdnickými oddíly. Ve válce v Sýrii by Achaios musel tyto povinnosti zanedbávat. Proto vojáci odmítli bojovat v Sýrii, ale byli ochotni pomoci Achaiovi při plenění Pisi
Achaios mezitím bojoval v řadě válek v Malé Asii během čtvrté syrské války. Nejprve proti Selgiům v Pisidii, které se podařilo donutit ke kapitulaci až po náročné válce malého rozsahu. Poté bojoval s bithýnským králem Prúsijem, s nímž přímo soupeřil v západní Malé Asii. Kromě toho se znovu rozhořely boje s Attalem I. Acháj se tak ztrácel ve válkách a potyčkách, což mu ztěžovalo přípravy na nadcházející konfrontaci s Antiochem III. a politicky ho v Malé Asii izolovalo.
Teprve po porážce u Rafie v roce 217 př. n. l. obrátil Antiochos svou vojenskou pozornost ke svému bratranci. Ve spojenectví s Attalem I., který po Achájovi požadoval zpět svá ztracená území, se Antiochovi poměrně rychle podařilo poraženého Acháje uzavřít v jeho sídle Sardách a město obléhat. Ptolemaiovský ministr Sosibios (pravděpodobně z pověření Ptolemaia IV.) se ještě pokusil zvrátit průběh zápasu v Achajův prospěch vysláním vojenských poradců a žoldnéřů. Většímu vojenskému zásahu zabránilo příměří v rámci mírové smlouvy uzavřené po čtvrté syrské válce. Nakonec se Achaios stal obětí zrady vlastních žoldnéřů, byl zajat a vydán Antiochovi. Ten nechal svého bratrance v roce 213 př. n. l. mimořádně brutálně popravit jako zrádce. Tím se odpor v Sardách zhroutil. Bývalé Achaiovo panství bylo předáno do správy blízkému důvěrníkovi krále jménem Zeuxis. Zeuxis se osvědčil již během Molonova povstání a čtvrté syrské války.
Čtvrtá syrská válka (220-217)
Největším vojenským konfliktem první vlády Antiocha III. byla bezpochyby válka proti Ptolemaiovskému Egyptu. V centru konfliktu byla Koilesýrie. Tato starověká krajina zahrnovala území jižně od řeky Eleutheros a zahrnovala Fénicii s jejím vnitrozemím a také Judsko a Galileu. Sinajský poloostrov je obvykle chápán jako jižní hranice Koilesýrie. Tato krajina měla svou zvláštní strategickou hodnotu díky dlouhému pobřeží a mnoha přístavním městům, která byla nepostradatelná především pro kontrolu námořních cest z Egypta do Malé Asie a Egejského moře. Starověké lodě tohoto období byly většinou pobřežní plavidla, která se neodvažovala vyplout na širé moře, ale plula těsně podél četných pobřežních měst. Kontrola pobřežních měst v Koilesyrii se tak rovnala kontrole veškerého obchodu v Levantě. Pro říši se silným námořnictvem, jako byla říše Ptolemaiovců, měla proto kontrola důležitých námořních základen na pobřeží velký význam i z vojenského hlediska. Koilesýrie navíc tvořila úrodný koridor ze Sýrie do Egypta, který byl jinak z velké části obklopen pouští. Získávání vody, potravin a krmiva pro koně a dobytek bylo ústředním problémem starověkého válečnictví. Vojska mohla tímto koridorem snadno vpadnout do úrodného Egypta. Proto byl hlavním zájmem Ptolemaiovců
Tento konflikt vznikl již za zakladatelů říše Ptolemaia I. a Seleuka I. Po Ipsově vítězství nad Antigonem Monoftalmem v roce 301 př. n. l. si vítězní Diadochové rozdělili starou říši Alexandra Velikého mezi sebe. Ptolemaios se této bitvy neúčastnil a na rozdíl od Seleuka nehrál v jejím vítězném výsledku rozhodující roli. Proto Ptolemaiovci (podle Seleukovců) neměli nárok na kořist, jejíž součástí byla i Koilesyrie. V době Seleukova návratu však již Ptolemaios vytvořil fakta, když Koilesýrii obsadil dříve. Seleukos se nesnažil prosadit svůj (podle seleukovského čtení) oprávněný nárok, ale nikdy se tohoto nároku zcela nevzdal. Tato argumentace se později vyvinula ve standardní výbavu seleukovské diplomacie, jak ji nazývá Werner Huß, a nástupci Seleuka I. považovali tento nárok na Koilesýrii za součást svého dědictví nad celou říší.
Tento dědičný nárok je zřejmý z neúspěšných jednání mezi Ptolemaiem IV. a Antiochem III. v zimě roku 218 př. n. l., kdy Seleukovci formulovali svůj dědičný nárok na podíl z kořisti z bitvy u Ipsosu. Ptolemaiovská strana argumentovala tím, že se sice bitvy u Ipsosu přímo nezúčastnila, nicméně vedla vlastní bitvy v okolí a v Koilesyrii proti Antigonovi. To bylo dostatečným důvodem pro nárok na válečnou kořist. Ptolemaiovští diplomaté se navíc odvolávali na dříve uzavřené dohody (například mírovou smlouvu, která ukončila třetí syrskou válku), které již určily příslušnost Koilesýrie.
Dalším sporným bodem byl status přístavního města Seleukeia Pieria, které bylo obsazeno Ptolemaiem III. ve třetí syrské válce. Město založil zakladatel říše jako součást „čtyř sester“, které tvořily Antiochie na Orontu, Apameia na Orontu, Laodikeia a Seleukeia Pieria. Za vlády Seleukovců se vysoce urbanizovaná oblast v okolí měst stala bohatou a prosperující. Jako jedno ze seleukovských center hrála tato čtyři města obrovskou hospodářskou, vojenskou a politickou roli v celé seleukovské říši. V době založení Seleukem I. byla Seleukeia Pieria centrálním přístavem Sýrie a hlavním překladištěm zboží vyráběného nebo spotřebovávaného ve vnitřní Sýrii. Obsazením města proto Ptolemaiovci účinně kontrolovali dovoz a vývoz zboží do a z důležitých měst v Sýrii. Zároveň bylo město velmi silně opevněno a pro Ptolemaiovce představovalo vítanou základnu pro jakékoliv operace proti Seleukovcům, kteří tak měli nepřítele na vlastním dvorku. Z hlediska státní ideologie byla ztráta Seleukeie Pierie závažná také proto, že se zde nacházely ústřední svatyně seleukovského státního kultu (např. hrobka Seleuka I., Antiocha I. nebo hlavní chrám pro státní kult jako celek). Znovuzískání Seleukeie Pierie tak Antiochos III. pravděpodobně chápal jako nesporný a neoddiskutovatelný válečný cíl.
Badatelé považují za nesporné, že válku zahájil Antiochos III. Zpočátku je sporné pouze datum zahájení války. Polybios datuje začátek války již do roku 222 př. n. l., tedy před Molonovu vzpouru. Polybios píše, že příležitost byla příznivá, protože nový ptolemaiovský král Ptolemaios IV. byl považován za slabého a málo energického. Proto se nedal očekávat téměř žádný výrazný odpor. Renomovaní historikové jako Werner Huß a Frank Walbank však toto tvrzení popírají, protože otec Ptolemaia IV, Ptolemaios III, byl v roce 222 př. n. l. ještě naživu. Ptolemaios III. zemřel až na podzim roku 221 př. n. l., což znamená, že válka mohla začít nejdříve na přelomu roku 221 př. n. l. V roce 221 př. n. l. však již Ptolemaios III. nezemřel.
Příležitost k útoku na Koilesyrii byla pro Antiocha III. docela příznivá. Ptolemaiovská říše se po smrti Ptolemaia III. potýkala s konflikty o nástupnictví. Jako dědicové byli k dispozici jak pozdější Ptolemaios IV., tak jeho bratr Magas. Podle Polybia se Magas mohl spolehnout na širokou podporu armády a své matky Bereniky. Ptolemaios našel podporu v Sosibiovi a Agatoklovi, dvou nejmocnějších politických hráčích v říši. V senzační akci nechal Sosibios Bereniku i Magase zavraždit. Kromě toho došlo k dalšímu pronásledování stoupenců mrtvého Magase. Ve špatném stavu se navíc nacházela armáda, kterou ještě více oslabilo pronásledování důstojníků blízkých Magasovi. Podle Husa byla válka mezi Antiochem III. a Ptolemaiem jen otázkou času a Antiochos začal krátce po svém nástupu zbrojit (tím by se například dalo vysvětlit, proč Antiochos zpočátku vyslal proti Molonovi jen několik vojáků, protože chtěl shromáždit armádu k útoku proti Ptolemaiovi).
Kolem roku 220 př. n. l. zahájili Seleukovci svůj první postup do Koilesýrie, ale místní ptolemaiovský místodržící Theodotos Aitolský je dokázal s velkými seleukovskými ztrátami odrazit. Toho bylo dosaženo díky barikádě mezi pohořími Libanon a Antilibanon v rovině Bekaa ležící mezi nimi. Cestu přes pobřežní silnici blokovalo mnoho opevněných měst. První útok byl pravděpodobně plánován jako dobytí podobné státnímu převratu, ale neuspěl, protože Theodotos byl dobře připraven. První pokus o dobytí Koilesýrie tak skončil patem. Boje nyní utichly, částečně i proto, že Molonovi se podařilo dosáhnout značných úspěchů na východě. Antiochos musel proti vzbouřencům vytáhnout se svou hlavní armádou.
Teprve po svém návratu v roce 219 př. n. l. a po Molónově porážce Antiochos obnovil válečné akce. Antiochos nyní změnil strategii a nejprve obléhal Seleukeii Pierii, která po krátké době padla zradou. V srpnu 219 př. n. l. Theodotos Aitolerský nabídl, že přejde na Antiochovu stranu. Polybios zdůvodňuje Aitolův krok nedostatkem úcty, které se mu dostalo za jeho úspěchy v roce 220 př. n. l. proti Antiochovi. Ptolemaios IV. a jeho stoupenci ho dokonce kritizovali a vyhrožovali mu smrtí. V důsledku místodržitelova přeběhnutí se Antiochosovi podařilo překonat obranné zátarasy na Bekajské planině a vstoupit do Koilesyrie. Ptolemaiovská vojska zpočátku ustoupila a část Koilesýrie přenechala Seleukovcům. Nicméně mnoho měst v severní Palestině kladlo odpor, některé z nich i zuřivý, takže Antiochos musel v roce 219 př. n. l. ustoupit do zimního tábora, aniž by Koilesýrii zajistil. Bylo však dosaženo i významných úspěchů; padla například důležitá přístavní města Tyros a Ptolemaida a 40 lodí. V zimě téhož roku vyslal Sosibios k Antiochovi první vyslance, zřejmě aby vyjednali mír. Polybios zdůrazňuje, že jednání nebyla nikdy míněna vážně, ale měla pouze získat čas na další zbrojení ptolemaiovské armády. Pro tuto novou armádu, spol.
Nakonec v roce 218 př. n. l. jednání zcela ztroskotala kvůli požadavku ptolemaiovských vyjednavačů, aby byl do míru zahrnut i vzbouřený Achaios v Malé Asii. Kdyby na to Antiochos přistoupil, byl by Achaios uznán jako rovnocenná strana smlouvy, a ne jako rebel a zrádce. Seleukovci na to za žádných okolností nemohli přistoupit. Antiochos po otevřeném neúspěchu jednání obnovil na jaře roku 218 válečné akce. Porazil armádu pod vedením ptolemaiovského generála Nikóla, postoupil do Koilesýrie a dobyl další města. Antiochos se přitom vyznamenal tím, že se ve velké míře opíral o ptolemaiovské přeběhlíky, kterým poskytl bohaté odměny a další kariéru ve vlastních řadách. Theodotos Aitoler tak získal další velení v bitvě u Rafie a při obléhání Rabatamany. To mu umožnilo vyhnout se zbytečným bojům a ušetřit vlastní vojáky. Během těchto tažení se Antiochos mohl dále zdokonalovat ve svých vojenských dovednostech a projevil zvláštní talent pro vedení a velení vojskům. Antiochosovi pomáhala celá řada schopných rádců a důstojníků, které udržoval v neustálém vzájemném soupeření. Pro Antiocha to mělo tu výhodu, že generálové bojovali o jeho přízeň a on sám zůstával nezpochybnitelným arbitrem a rozhodující autoritou. Na konci roku
Na jaře roku 217 př. n. l. byly dokončeny přípravy hlavní ptolemaiovské armády, která se rychle přesunula z Memfidy přes Pelusion na sever. Antiochos přišel Ptolemaiovi IV. naproti a obě armády se střetly u Rafie poblíž dnešní Gazy. V následné rozhodující bitvě u Rafie se Ptolemaiovi IV. podařilo Antiocha porazit. Ten se nejprve stáhl do Gazy a snažil se shromáždit své vojsko. Když se mu to nepodařilo, stáhl se do Antiochie a zahájil mírová jednání.
Antiochos utrpěl v bitvě u Rafie těžké ztráty. Zároveň se Seleukovci obávali, že by Acháj mohl využít tohoto slabého období k tomu, aby přece jen vtrhl do Sýrie. Navíc hrozilo vyplenění Sýrie, což by Antiocha dlouhodobě ekonomicky poškodilo. Do té doby se boje odehrávaly hlavně v Koile Sýrii a Antiochova vlastní země byla z velké části ušetřena. Zahájení seriózních mírových rozhovorů se proto zdálo být naléhavě vhodné. Při následných mírových jednáních, kterých se Achaios neúčastnil, se Antiochos musel opět vzdát všech výbojů v Koilesyrii. O statusu Seleukeie Pierie se nedochovalo žádné výslovné prohlášení, a proto není jasné, zda se Antiochos musel vzdát i tohoto města. Přesná ustanovení smlouvy se nedochovala v doslovném znění a jsou parafrázována u Polybia, Iustina a Rafiadekreta. Starověký historik Iustin se domnívá, že všechna dobytá města (včetně Seleukeia Pieria) musela být vrácena, a Werner Huß to rovněž předpokládá. Novější publikace Johna Graingera a Stefana Pfeiffera však vidí náznaky, že Ptolemaios IV. musel učinit ústupky a Seleukeia Pieria zůstala Seleukovi. O necelých 15 let později Seleukeia Pieria téměř jistě opět připadla Seleukovcům, neboť Antiochos III. dosáhl v páté syrské válce (202-195 př. n. l.) úplného vítězství.
Polybios kritizoval Ptolemaia IV. za jeho rychlé ústupky při jednání s Antiochem III. a domnívá se, že Ptolemaios mohl požadovat další ústupky. Polybios vidí příčinu slabého vedení jednání ze strany Ptolemaiovců ve zkažené povaze krále, který opustil námahu pokračující války ve prospěch své pevnosti v Alexandrii. Zde je však třeba poznamenat, že Ptolemaios IV. byl ve svých rozhodnutích podporován celým štábem poradců a často se o ně opíral. Za zmínku stojí například Agathocles a Sosibios, které Werner Huß považuje za úspěšné a schopné. To, že by za shovívavý mír měla být zodpovědná pouze Ptolemaiova zkažená povaha, se proto zdá být velmi jednostranným vysvětlením. Namísto toho bádání uvádí svazek několika faktorů, které mohly přispět k rychlému uzavření míru. Především vnitřní problémy mohly urychlit uzavření míru na straně Ptolemaiovců. Například ekonomické problémy mohly válku zkrátit, protože rozsáhlé zbrojení před bitvou u Rafie bylo velmi nákladné. Podle Husa bylo sociální napětí způsobené zvyšováním daní mimo jiné jednou z příčin povstání v Egyptě, která vypukla na konci vlády Ptolemaia IV. Povstání by tak byla přímým důsledkem ekonomické zátěže války. Kromě toho se nesmí zapomínat, že
Porážka ve čtvrté syrské válce znamenala pro zahraniční politiku Antiocha III. první hořký neúspěch. Nepodařilo se mu dobýt Koilesyrii a status Seleucias Pieria je v současném bádání sporný. Na rozdíl od Ptolemaia IV. však Antiochos usiloval o nové zahraničněpolitické cíle, které v podstatě směřovaly k politice obnovy staré říše v hranicích z doby Seleuka I. Antiochos se snažil o obnovu starého impéria. V tomto ohledu mu mír s Ptolemaiovci prospěl do té míry, že se nemusel obávat další války za života obou panovníků. Pouze v případě, že by jeden z obou panovníků zemřel, byly by možné další válečné akty (smlouvy mezi helénistickými panovníky byly obvykle uzavírány na dobu života obou stran). Antiochos tak měl volnou ruku při realizaci vlastních vojenských ambicí a nemusel se obávat přímého Ptolemaiova zásahu.
Velkým poraženým míru z roku 217 př. n. l. byl zcela jistě Achaios. Nebyl zahrnut do mírového ujednání a ptolemaiovská pomoc se napříště měla omezit pouze na peněžní platby a drobnou pomoc. Vzbouřenec Achaios tak byl svými ptolemaiovskými spojenci fakticky vyhozen. Navíc na hranicích s Ptolemaiovskou říší bylo stále vázáno jen několik seleukovských oddílů, takže Antiochos III. mohl do boje proti Achaiovi nasadit silnější vojsko. Achaios se v této izolaci ocitl zanedlouho, a tak ho čekal konec proti seleukovskému králi, který ho zdaleka převyšoval svými zdroji.
Anabáze (212-205)
Po potlačení achajského povstání v roce 213 př. n. l. se Antiochos připravoval na své další velké tažení: tah na východ, tzv. anabázi. Příležitost k několikaleté výpravě na východ byla velmi příznivá. Na západě byla Malá Asie po porážce Acháje pod kontrolou a Ptolemaiovci byli mírovou smlouvou nuceni zachovat klid. Antiochos mohl také počítat s pomocí a podporou východních satrapií, které proti němu povstaly o několik let dříve pod vedením Molona. Po Antiochově vítězství nad Molonem obsadil satrapie svými věrnými stoupenci. Jaké konkrétní cíle Antiochos svým krokem sledoval, není z pramenů jasné. Hlavní pramen o Antiochosovi III, Polybios, se z doby vzniku anabáze dochoval pouze ve zlomcích. Další potenciálně relevantní autoři, jako Pompeius Trogus a Diodór, se dochovali rovněž ve velmi fragmentární podobě. Tyto skrovné prameny může doplnit pouze Iustin, ale jen v omezené míře. Moderní bádání se navíc potýká s problémem, že někdy nejsou k dispozici žádné informace o vládnoucích vztazích na Východě. Rozsah tamních království a satrapií (viz mapy) je rovněž založen pouze na odhadech.
John Grainger považuje obnovení moci Seleukovců v Horních Satrapiích za možný střednědobý cíl. Seleukos II. již podnikl vojenská tažení na východě s cílem prosadit seleukovské nároky na nadvládu nad satrapiemi na východě, ale neuspěl. Antiochos si pravděpodobně nedělal iluze o kontrole ve smyslu přímé vlády nad rozsáhlými územími na východě. Místo toho Antiochos sledoval strategii, jak k sobě opět těsněji připoutat odpadlé satrapy a krále. V souladu s tím bylo cílem vytvořit řadu závislých a do značné míry autonomních vazalů, kteří Antiocha přijali jako svého nadřízeného krále. Jinak by kontrola rozsáhlých území na východě jednoduše nebyla možná.
Nejprve však Antiochos pod vedením svého krále Xerxa napadl Arménii. O vztazích arménských králů se Seleukovci se prameny téměř nezmiňují, ale podle Polybia platili arménští vládci Seleukovcům tribut, který najímal Xerxův otec Abdissares. Xerxův dědeček Arsames prý podporoval Antiocha Hieraxe při jeho invazi do Babylonie. Kromě formálního podmanění tributárního státu, který odpadl od víry, tedy mohly v Antiochově postupu proti Xerxovi hrát roli i bezpečnostní zájmy. Sám Xerxés se musel Antiochovi formálně podřídit a platit tribut, ale mohl nadále vládnout Arménii. Zároveň byl sjednán sňatek mezi Xerxem a jednou z Antiochových sester, který měl potvrdit nové spojenectví.
Po dlouhých přípravách zahájil Antiochos svou anabázi tím, že opustil své základny v Mezopotámii a vydal se do Médie. Přesun přes tuto oblast, které vládl loajální satrapa Diogenés, je kvůli špatnému stavu pramenů zcela v nedohlednu. Není známa ani trasa, ani počet seleukovských vojsk. John Grainger odhaduje velikost výpravy na přibližně 35 000 mužů. Ve srovnání se seleukovským kontingentem v bitvě u Rafie (asi 68 000 mužů) se tento kontingent může zdát poměrně nízký, ale zásobování těchto vojsk muselo být v této neprůchodné a částečně pouštní oblasti zajištěno. Snížení počtu vojáků ve prospěch větší mobility proto mohlo být hlavním zájmem seleukovského krále při jeho přípravách. Kromě toho mohla být výprava doplněna místními pomocnými oddíly.
V roce 209 př. n. l. podnikl Antiochos vojenské tažení do Parthské říše. Iustin píše, že Antiochos vtrhl do země se 100 000 muži, což se však vzhledem k obtížné logistice zdá být zjevně přehnané. Sherwin-White a Kuhrt obecně vidí tendenci k přeceňování síly Parthů v této době. Ti by se Antiochovi spíše rychle podřídili. Jejich král Arsakés II. musel uznat nadvládu Seleukovců, ale na oplátku si směl ponechat své království a královský titul. Jako následující cíl, zajištěný prameny, si podmanili království Baktrie pod vedením jejího krále Euthydéma I. Euthydémos se dostal k moci jako uzurpátor kolem roku 230 př. n. l.. V té době byla Baktrie bohatou, prosperující a lidnatou zemí, která mohla z ekonomického hlediska shromáždit prostředky na dlouhodobý odpor. Rozsah bojů je kvůli špatnému stavu pramenů obtížné určit. Uvádí se však, že odpor proti Antiochovi byl velmi prudký. Antiochos například v bitvě u řeky Arios proti Baktrijcům přišel o koně a některé zuby. Navíc se zdá, že hlavní město Baktrie, Baktra, bylo dlouho obléháno. Například Polybios obléhání města chválí jako vojenskou přehlídku. Kolem roku 206 př. n. l. uzavřeli Antiochos a Euthydémos mír. Euthydémos se musel podřídit, ale zároveň si mohl ponechat své království a titul.
Po uzavření mírové smlouvy s baktrijským králem Euthydem I. (206 př. n. l.) se po vzoru Seleuka přesunul do Indie, kde uzavřel přátelskou smlouvu s maurským(?) králem Sofagasenem.
Tato vojenská tažení zanechala v řeckém světě trvalý dojem. Antiochova anabáze byla v Řecku nejúspěšněji využívána k propagandistickým účelům. Za své úspěchy dostal Antiochos přídomek „Veliký“.
V bádání je sporné, jakou skutečnou politickou hodnotu měla anabáze pro Antiocha III. a seleukovskou říši. Sherwin-White a Kuhrt považují úspěchy anabáze za docela spočitatelné a významné, protože neklidné satrapie a království mohly být na téměř 25 let pacifikovány a znovu těsněji připoutány k Seleukovcům. Hatto Schmitt rozporuje tvrzení, že anabáze byla v podstatě čistou propagandou bez jakékoli protihodnoty. Z hlediska reálné politiky však hodnotí úspěchy jako drobné a ne trvalé. Po trpké porážce ve válce proti Římu a smrti Antiocha III. v roce 187 př. n. l. Parthie a Baktrie opět odpadly od seleukovské říše. Faktický význam nadřazených satrapií pro moc a bohatství v seleukovské říši však nelze přeceňovat. Schmitt píše: „Íránské provincie byly pro krále jen o málo víc než rekruty a zdroji daní“. Nejdůležitějšími centry pro seleukovské krále zůstávaly Sýrie a Mezopotámie. Ztráta některých vazalů na periferii jen nepatrně zmenšila možnosti seleukovských králů, kteří zůstali mocní. Teprve po ztrátě Mezopotámie ve prospěch Parthů v roce 129 př. n. l. skončilo postavení Seleukovské říše jako velmoci.
Boj o nadvládu ve východním Středomoří (204-196)
Když v roce 204 př. n. l. nastoupil na egyptský trůn Ptolemaios V., Antiochos začal plánovat nové dobytí Palestiny. Zahájil nový útok a v roce 198 př. n. l. dosáhl rozhodujícího vítězství u Paneas u pramenů Jordánu, které ukončilo vládu Ptolemaiovců nad Palestinou (viz: Pátá syrská válka).
Studená válka s Římem (196-192)
V Malé Asii měli Seleukovci pod kontrolou pouze vnitrozemské oblasti na západě poloostrova. Pobřežní oblasti byly pod kontrolou Egypta, Pergamonu a Rhodu. Od doby loupežné smlouvy se Filip V. Makedonský pokoušel prosadit také v Kariji a Iónii, ale jeho pozice v Malé Asii se zhroutila během druhé makedonské války proti Římu. Antiochos se proto po svém vítězství v páté syrské válce znovu přesunul do Malé Asie, aby si zajistil bývalá území Ptolemaiovců a Antigonovců. Z větší části se mu to podařilo bez vojenských operací, protože uzavřel spojenectví s řeckými městy, která se tam nacházela, a ponechal jim autonomii. Smyrna a Lampsakos z toho však byly vyňaty, protože požádaly Řím o pomoc proti Antiochovi. Seleukovský král se těmto dvěma městům zpočátku vyhýbal a přešel do Evropy. V Thrákii obnovil téměř zcela opuštěné město Lysimachii, které bylo ovládnuto místními kmeny.
Římané se zpočátku obávali, že Antiochos chce přijít Filipovi na pomoc, ale prozatím je to uklidnilo. Politický plán jejich vojevůdce Tita Quinccia Flaminina počítal s tím, že v budoucnu by v Řecku již neměla existovat hegemonní mocnost. Flamininus chtěl za každou cenu zabránit tomu, aby seleukovský král nyní zaujal místo dosavadního hegemona Filipa. Řím a Antiochos se proto na několika konferencích pokusili vymezit své zájmové sféry, ale nebyli schopni dosáhnout úspěchu. Zpočátku neměla ani jedna z obou velmocí přímý důvod k vojenské konfrontaci, ale v letech 196-192 se mezi nimi rozvinula „studená válka“, během níž se ucházely o přízeň řeckých mocností a měst.
Flamininus na Istmijských hrách v roce 196 vyhlásil svobodu pro všechny Řeky. Ohrozil tak politické postavení Antiocha, který se navenek prezentoval jako osvoboditel řeckých měst a obnovitel jejich autonomie. Nakonec mu Římané předložili na výběr: buď se natrvalo vzdá Thrákie, čímž by získal volnou ruku v Malé Asii, nebo zde bude nadále tolerovat římský vliv. Antiochos to však nepřijal, protože chtěl mít pod kontrolou jak Thrákii, tak Malou Asii.
Řím byl spojencem Attalidů z Pergamonu od dob dvou válek proti Filipovi. Od roku 197 vládl v Malé Asii Eumenes II., který měl velký zájem na tom, aby Řím zatlačil vliv Seleukovců na svých hranicích. Antiochos se naopak spojil s Aitolským svazem, který byl nepřátelský vůči novému římskému uspořádání v Řecku. Aitolijci sice bojovali společně s Římem proti Filipovi, ale jejich územní zisky se ukázaly být menší, než doufali, protože Flamininus chtěl v Řecku nastolit rovnováhu sil. Aitolané však mohli doufat, že ve válce proti Římu zvítězí jen s pomocí Seleukovců, a proto Antiocha ujišťovali, že celé Řecko čeká jen na to, až ho přijde z Asie osvobodit.
V roce 195 musel kartaginský generál Hannibal opustit své rodné město a získal azyl na seleukovském dvoře, načež se vztahy mezi Římem a Antiochem dále ochladily. Ve volbách konzula v roce 194 byl zvolen Publius Cornelius Scipio Africanus, který porazil Kartagince ve druhé punské válce. Antiochos však Hannibala příliš nevyužil. Ten požádal seleukovského krále o vojáky pro politický převrat v Kartágu. Poté by se Hannibal mohl odhodlat k druhé invazi do Itálie, zatímco Antiochos by měl volnou ruku ke změně poměrů v egejské oblasti ve svůj prospěch. Seleukovec však tento plán odmítl, protože on sám by měl pouze podpůrnou roli, což se neslučovalo s jeho image vládce.
Na jaře roku 192 se Aitolané pokusili vyprovokovat válku v Řecku tím, že vedli vzpoury v důležitých městech Demetrias, Chalcis a Sparta. Úspěšní byli pouze v Demetrias, kde se podařilo ustavit protiřímskou vládu. Římané pak dali najevo, že odpadnutí města nepřijmou. Antiochos se nakonec rozhodl přijmout Aitolovo pozvání k „osvobození“ Řecka, aby nedopustil další posílení prořímských sil. Král byl nedostatečně vojensky vybaven, ale přesto se na podzim odvážil s 10 000 muži vtrhnout do Říma a vylodil se u Demetrie. To byl začátek syrsko-římské války.
Syrsko-římská válka (192-188)
Seleukovci a Aitolští se snažili dostat větší části Řecka pod svou kontrolu dříve, než dojde k římskému protiútoku. Na jaře roku 191 se Antiochosovi podařilo prosadit v Chalkidě, Boiotii, Elis a v částech Thesálie a Akarnánie. Kromě Aitolské ligy mohl získat vojenskou podporu pouze od atamanského krále Amynandra. Během zimy se Antiochos oženil s chalkidskou ženou, aby ukázal své spojení s Řeckem. Filip Makedonský se však rozhodl proti Antiochovi a ve prospěch svého dřívějšího protivníka Říma, neboť mu slíbil částečné obnovení své staré moci. Podobně se na stranu Říma postavila i Achajská liga.
Římská vojska pod vrchním velením Mania Acilia Glabria postupovala s makedonskou podporou proti Thesálii, načež Antiochos musel ustoupit na jih a zakotvil v Thermopylách. Glabrio zaútočil na 10 000 seleukovských a 4 000 aitolských bojovníků s přibližně 25 000 vojáky a nakonec se mu podařilo vynutit si průlom ve druhé bitvě u Thermopyl. Antiochos se nepokusil zachránit své pozice v Řecku, ale ustoupil do Malé Asie. Aitolští však s finanční podporou seleukovského krále pokračovali ve válce.
Nový konzul Lucius Cornelius Scipio měl následovat Antiocha do Malé Asie, ale nejprve bylo třeba získat námořní převahu. Velitel římské flotily Gaius Livius Salinator dokázal na podzim roku 191 spolu s pergamenským loďstvem porazit seleukovského admirála Polyxenida v bitvě u Korykosu. Antiochos se však námořní války nevzdal a během zimy nechal postavit nové lodě, s nimiž Polyxenidas porazil Rhodiany, spojence Říma, v bitvě u Panormosu. Hannibal navíc dostal rozkaz sestavit ve Fénicii druhé loďstvo. Ta byla v létě roku 190 poražena rhodskou flotilou v bitvě u Side. Poté, co Salinatorův nástupce Lucius Aemilius Regillus s rhodskou podporou porazil v bitvě u Myonessosu také Polyxenidovo loďstvo, byla námořní válka rozhodnuta ve prospěch Říma.
Lucius Scipio v doprovodu svého bratra Scipia Africanuse táhl přes Makedonii do Thrákie, obsadil Lysimachii, kterou opustili Seleukovci, a bez problémů překročil Hellespont. Koncem roku 190 se v bitvě u Magnésie střetlo na 100 000 vojáků z obou stran. Antiochos vedl jízdu a prorazil římské řady, ale nemohl přijít na pomoc vlastní pěchotě. Nepřátelské jízdě velel pergamenský král Eumenes, který zaútočil na seleukovskou falangu z boku. Poté, co byli Antiochosovi váleční sloni zahnáni římskou pěchotou zpět, vpadli do vlastních řad, načež se Antiochosova armáda dala na útěk.
Po vojenském rozhodnutí následovala dlouhá jednání, která byla uzavřena Apamejským mírem v roce 188 př. n. l. Antiochos ztratil všechna území na sever a západ od Tauros, takže z maloasijských držav mu zůstala v držení pouze Kilikie. Postoupená území připadla římským spojencům Pergamonu a Rhodu, nebo se osamostatnila, pokud se s Římem včas dohodla. Seleukovcům byla zakázána jakákoli zahraniční politika v Malé Asii. Flotila byla zredukována na deset lodí, které nesměly vyplout za mys Sarpedon, zatímco držení válečných slonů bylo zakázáno úplně.
Antiochos se navíc zavázal zaplatit vysoké odškodné. Celkem musela Seleukovská říše za dvanáct let vybrat 15 000 talentů stříbra – o 50 % více než Kartágo po druhé punské válce, a to za čtvrtinu času. Antiochos a jeho synové byli schopni tuto částku shromáždit, ale v důsledku toho museli vybírat vysoké daně. To se nakonec stalo Antiochovi Velikému osudným, když byl v roce 187 zabit při plenění chrámu v Elymaisu.
Domácí politika
Když v roce 223 př. n. l. nastoupil na trůn Antiochos III., procházela seleukovská říše obdobím krize. Na počátku jeho vlády se zdálo, že mladý Antiochos jako slabý a neovladatelný král nebude schopen toto období slabosti ukončit. Molon by tedy mladého Seleukovce při jeho povýšení zpočátku nebral vážně, a proto se teprve odhodlal ke vzpouře. Molonovo přehlížení Antiochova postavení svědčilo o problému legitimity na straně Seleukovců. Po prohrané válce proti Ptolemaiovcům a míru, který byl vnímán jako potupný, sporech o trůn mezi bratry Seleukem II (otcem Antiocha III) a Antiochem Hieraxem a zavraždění bratra Antiocha III, Seleuka III, důstojníky, prestiž a mocenské postavení seleukovské centrální moci značně utrpěly. Naopak různé dvorské strany kolem významných dvořanů, jako byli Epigenés nebo Hermeias, získaly v tomto období obrovskou moc, pokud se nevzbouřily jako Molon nebo Achaios. Kromě zahraničněpolitického programu bylo proto důležité dostat dvůr pod přímou kontrolu, což se Antiochovi podařilo mimořádně rychle. Antiochos věděl, jak proti sobě poštvat jednotlivé dvorské strany, aby se navzájem eliminovaly. Tak Hermeiova frakce v rámci intrik zlikvidovala Epigena, který měl vynikající kontakty na vojsko. Zároveň Antiochos prosazoval zasloužilé a schopné
Po zavraždění mocného ministra Hermeia si měl Antiochos udržet kontrolu nad svými dvořany až do své smrti.
Kromě vlastních oblíbenců se Antiochos spoléhal také na zahraniční poradce. Pravděpodobně nejznámějším poradcem v římsko-syrské válce byl generál Hannibal. V římských pramenech, jako je Iustin, které Hannibala líčí jako geniálního úhlavního nepřítele Římanů, se zdá, že jeho vliv byl obrovský. O tom, jak silný byl Kartágincův vliv na Seleukovcova rozhodnutí, se však ve výzkumu vedou spory.
Antiochos byl také prvním seleukovským králem, který kolem své osoby a dynastie vytvořil centralizovaný státní kult. Předtím byli seleukovští králové uctíváni decentralizovaně v různých městech jako individuální kulty. Antiochos zavedl novou centralizovanou náboženskou doktrínu.
Zahraniční politika
Hatto Schmitt i John D. Grainger vycházejí ze zahraničněpolitického programu, podle něhož se Antiochos III. pokoušel o obnovu staré seleukovské říše. Hranice této staré říše měly být po smrti zakladatele říše Seleuka I. Nikatora v roce 281 př. n. l. jeho doménou. Nárokované území se tedy rozkládalo od Thrákie na západě až po Indus na východě. Nárok byl zdůvodňován pojmem „země získaná kopím“, tj. dobytím na základě práva vítězství. Seleukos I. získal právo vládnout nad těmito územími tím, že porazil Antigona Monoftalma u Ipsosu v roce 301 př. n. l. a Lysimacha v bitvě u Kurupedionu v roce 281 př. n. l. Během čtvrté syrské války toho Antiochos III. využil jako základu pro své nároky na, podle jeho názoru, „znovudobytí“ Koilesýrie. Stejné argumenty použil Antiochos i při neúspěšných jednáních s Římem o ovládnutí Thrákie. Werner Huß se odvolává na zmínku o pořízení kopí Seleukem I. jako „standardní výbavy“ seleukovské diplomacie, která byla opakovaně předkládána (včetně pozdějšího syna Antiocha III., Antiocha IV.) během jednání. Seleukovi konkurenti (např. ptolemaiovský Egypt, Řím, Pergamon atd.) samozřejmě taková tvrzení zpochybňovali a odmítali je pomocí vlastních selektivních argumentů a herlei
Je však důležité zdůraznit, že „získání kopí“ je moderní terminus technicus; abstraktní termín v této moderní podobě byl v helénistické době zcela neznámý. „Získání kopí“ nelze chápat ani jako součást jakéhokoli druhu mezinárodního nebo válečného práva. Takovéto určování právních pravidel na úrovni státu nebo války je v bádání považováno za moderní vývoj. V praxi se nicméně argument „nabývání kopí“ používal k ospravedlnění územních nároků. Clemens Koehn jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že získávání kopí bylo čistou propagandou proti konkurenčním králům a k ospravedlnění vlastní mocenské expanze. Pro Antiocha III. tato argumentace představovala úspěšnou záminku, jak se prezentovat nikoli jako agresor, ale jako obnovitel své říše. Zejména během anabáze v Horních satrapiích měla být tato argumentace užitečná. Již předtím vykonávali Seleukovci nad těmito královstvími a satrapiemi svrchovanost a opakovaně se pokoušeli o opětovné podmanění těchto území (naposledy kolem let 235-230 př. n. l. za Antiochova otce Seleuka II.). Krok Antiocha III. tedy nebyl v tomto smyslu nový a nároky Seleukovců na suzerenitu nebyly vnímány jako zcela neznámé. Částečně i díky této okolnosti lze často rychlé podmanění satrapů a králů na Východě e
V zahraniční politice byl Antiochos velmi aktivní a téměř neklidný, zejména na počátku své vlády. Antiochos někdy velmi brutálně potlačoval povstání Molona a Achaiose. Pro Antiocha byli tito muži zrádci a jiný trest si nezasloužili. Na svých taženích proti Ptolemaiovi IV. a během anabáze si Antiochos obvykle počínal obezřetně a moudře. Za své úspěchy vděčil v neposlední řadě svým schopným důstojníkům, které sám povýšil. Snažil se vyhýbat zdlouhavému obléhání nebo velkým polním bitvám, protože by to vyžadovalo mnoho času, vojska a prostředků. Místo toho rád spoléhal na přeběhnutí nepřítele nebo vyjednávání s druhou válčící stranou. Pokud se k němu protivník přidal dobrovolně, mohl doufat v někdy štědré odměny. Tak mohl ptolemaiovský zrádce Theodotos Aitoler po svém zběhnutí během čtvrté syrské války nerušeně pokračovat v kariéře v seleukovské armádě. A během anabáze si většina satrapů a králů na Východě mohla zachránit své posty a úřady, když se podřídili Antiochovi.
V prvních 20 letech od svého nástupu na trůn byl trvale (až na několik přestávek) na válečných taženích a ve válkách. Tento velmi aktivní styl vlády hodnotil jeho současník Polybios velmi kladně, neboť Antiochos dokázal svou churavějící říši opět posílit. Polybios rád srovnával s egyptským králem Ptolemaiem IV, který vládl ve stejné době a který údajně zůstával ve svém hlavním městě, kde se bavil a flákal. Výsledkem bylo, že Ptolemaiovský Egypt ztratil půdu pod nohama ve prospěch Seleukovské říše. V moderním bádání se objevují snahy o diferencovanější pohled na tento velmi jednostranný obraz Ptolemaia IV. u Polybia a dalších antických autorů, jako je Strabón nebo Iustin.
Řečtí současníci hodnotili první fázi Antiochovy vlády velmi pozitivně a jako úspěšnou. Později však Seleukovci tuto dynamiku ztratili. Iustin píše, že Antiochos se později stal letargickým a bezmocným. Takovéto morální atributy antických historiků je však vždy třeba vnímat kriticky, neboť zahraničněpolitické neúspěchy byly často ztotožňovány a ospravedlňovány morálními poklesky. V Řecku se Antiochos hrubě přepočítal, když počítal se silnější místní podporou. Heftner píše, že Antiochos by na tuto válku špatně připraven a že volání o pomoc ze strany spojeneckého Aitolera bylo „nevítaným překvapením“. Navíc, když Aitolé vyprovokovali válku s Římem v roce 192 př. n. l., pouze Athamania se postavila na stranu Seleukovců. V římsko-syrské válce se pomstila někdy agresivní expanzionistická politika v Malé Asii a v Evropě, neboť řecké a makedonské subjekty, jako Pergamon, Rhodos, Achájská liga a Makedonie, se aktivně postavily na stranu Římanů. Rychlé vítězství Římanů ve válce by nebylo možné bez řecké a makedonské podpory na místě. Grainger se domnívá, že zejména podpora Makedonie Římu byla ve válce rozhodující.
V důsledku toho byly jeho expediční síly u Thermopyl zničeny. Během římského postupu do Malé Asie poskytovali výše zmínění spojenci Říma důležitou logistickou podporu. V následující rozhodující bitvě u Magnésie utrpěl Antiochos hořkou porážku. Velmi schopný a zkušený vojevůdce Antiochos prorazil pravé křídlo Římanů. Pouze zásah tribuna Marka Aemilia odvrátil katastrofu pro římského velitele Lucia Scipia. Když Antiochos viděl, že jeho vojáci prchají, dal se na útěk sám. Tato porážka a následné tvrdé mírové podmínky zmařily úspěchy Seleukovců na západě. Podmanění během anabáze odpadlo od seleukovské říše nejpozději se smrtí panovníka v roce 187 př. n. l. Až do své smrti měl Antiochos usilovat především o vypořádání vysokých reparací z apamejského míru, ale nemohl již realizovat žádné velké, zahraničněpolitické projekty.
Teprve jeho syn Antiochos IV. měl být schopen znovu podniknout větší tažení.
Podle Appiána dostal Antiochos přídomek „Veliký“ za své úspěchy během anabáze. Oba Kai Brodersen, Sherwin-White
Stejně tak nelze zaměňovat „Veliký“ s titulem „Velký král“, protože „Veliký“ byl pouze epitetem, nikoli titulem. Nicméně titul Velký král se používal i v souvislosti s Antiochosem III. Nesmíme to však chápat jako spojení s tradicí perských velkých králů Achaimenovců. V orientální tradici ztělesňoval titul Velkého krále nárok na univerzální, hierarchicky nejvyšší královskou moc. Již v Babylónii, tj. před vznikem Perské říše, používali tento titul babylónští králové. Helénističtí králové v Orientu, jako například králové Seleukovci a Ptolemaiovci, se snažili navázat na tyto staré, místní tradice, aby zvýšili svou akceptaci místním obyvatelstvem. Proto přejímali orientální nebo staroegyptské tituly jako „velký král“ nebo „faraon“. Tak byl Antiochos I. již v jednom nápisu v Mezopotámii nazýván babylonským velkým králem. Také Ptolemaios III. je v nápisu z Adulisu nazýván Velkým králem podle staroegyptské tradice. Používání titulu Velký král tedy fungovalo především jako zvláštní kód ve specifické komunikaci s domorodými, orientálními národy v seleukovské a ptolemaiovské říši. Řečtí králové používali stejný titul již dříve, aniž by chtěli navázat přímé spojení s perskou říší.
Vůči řeckému obyvatelstvu ve svých říších se Seleukovci a Ptolemaiovci vyhýbali používání orientálních titulů, protože Řekové se s těmito starověkými tradicemi nemohli ztotožnit; místo toho byl vůči Řekům obvyklý prostý titul král (Βασιλεύς Basileús).
Svým synům Seleukovi IV. a Antiochovi IV. odkázal říši, která byla sice stále rozsáhlá, ale pevně spjatá s osobou zesnulého krále. Když Antiochos III. zemřel, mnoho východních satrapů a králů se proto opět odtrhlo od seleukovské centrální moci a pokusilo se osamostatnit. Na bývalém západě říše, v Malé Asii, se Seleukovci již nemohli prosadit, protože nový hráč Řím považoval tuto oblast brzy za svou sféru vlivu a netoleroval zde seleukovské aktivity. Seleukovce jako hlavní hegemonní mocnost zpočátku nahradily centrální státy Pergamon, Bithynie a Pontus, které byly posíleny po míru v Apameii, než se tato království za Pompeia proměnila v římské provincie.
Seleukovská říše se však stále dokázala udržet jako významná mocnost ve východním Středomoří, a to i díky dlouhodobé slabosti ptolemaiovského Egypta. Antiochos IV, syn Antiocha III, dokázal v šesté syrské válce po útoku Ptolemaiovců porazit Ptolemaiovce a obsadit část Egypta. Cílem Ptolemaiovců, stejně jako Seleukovců, bylo nyní úplné dobytí nebo vynucené spojení obou bývalých velmocí – ačkoli ani jedna strana se nechtěla podřídit. Ještě před koncem války vydal Řím, již dříve vázaný ve třetí římsko-makedonské válce, ultimátum, aby Seleukovská říše válku okamžitě ukončila. Antiochos IV. se bez odporu podvolil a stáhl se z Egypta. Římu se tak podařilo otevřeně se prosadit jako rozhodující mocnost i v oblasti východního Středomoří a Seleukovská říše mohla jen stěží udržovat vlastní zahraniční politiku nezávislou na Římu.
Po ústupu z Egypta využili židovští Makabejci kolem roku 165 př. n. l. příležitosti k povstání a po náročném partyzánském boji úspěšně založili v Judeji vlastní říši. Jižní část Koilesyrie, kterou dobyl Antiochos v páté syrské válce, tak byla ztracena ve prospěch Seleukovců.
Na východě se novou velmocí stali Parthové, dříve satrapové pod vládou Antiocha III. Než Mithridatés I. ztratil Mezopotámii a s ní i ekonomicky nejdůležitější oblast pro Seleukovce, svedli se Seleukovci opakované bitvy. Antiochos VII. nejprve vedl válku proti Makabejcům, kteří se mu formálně podřídili jako vazalové, a poté v roce 131 př. n. l. vytáhl proti Parthům, aby je vyhnal z Mezopotámie. Po počátečních úspěších však Antiochos VII. ve svém pokusu o obnovení seleukovské moci neuspěl a při tomto tažení zemřel. Poté Seleukovská říše klesla na regionální mocnost v Sýrii, Kilikii a části Koilesýrie a nedokázala se zotavit. V roce 63 př. n. l. Pompeius přeměnil zbytky říše v římskou provincii Sýrii. To znamenalo konec seleukovské říše. Jejím nástupcem se stala nová velmoc na východě, Parthská říše.
Kromě těchto zahraničněpolitických faktorů, které přispěly k úpadku seleukovské říše, to byly především spory o trůn, které oslabily moc Seleukovců. Následníci Antiocha III. mezi sebou znovu a znovu bojovali. Parthové tak mohli úspěšně dobývat důležitou Mezopotámii, zatímco Seleukovce pod vedením Démétria II. zaměstnávaly vnitřní problémy a uzurpace. Tuto nestabilní situaci podporoval mimo jiné Řím, který podporoval různé pretendenty trůnu a jejich oblíbence v jejich povstáních.
Nejdůležitějším primárním pramenem o vládě Antiocha III. je Polybios, který je také jediným dochovaným pramenem až do Anabáze. Pro období anabáze a dále se dílo dále ztenčuje a dochovalo se pouze ve zlomcích. Pro dobu střetu s Římem se dochovaly velmi podrobné práce římských historiků Tita Livia, Appiána a Iustina.
Sourcebooks
Obecné průzkumné práce
O Malé Asii v helénismu
Čtvrtá syrská válka
O domácí politice Antiocha III.
O názvu „Velký
Zdroje
- Antiochos III.
- Antiochos III. Megás
- Iustin 41,4,4f.; Lerner 1999, S. 33f.; Sherwin-White, Kuhrt 1993, S. 107.
- Polybios 4,48
- Grainger 2015, S. 5f.
- Polybios 5,40
- Polybios 5,41,1
- Słynny incydent rzymskiego posła Gajusza Popiliusza Lenasa. Gdy Antioch stacjonował w Aleksandrii, rzymski poseł wręczył mu pismo zabraniające prowadzenia wojny z Ptolemeuszem. Gdy Antioch zwlekał obiecując dać odpowiedź, poseł laską zakreślił na ziemi wokół Antiocha koło, mówiąc: Tu się musisz zastanowić. (Appian z Aleksandrii, Wojny syryjskie 66.350 – 352; Marek Junianus Justynus, Zarys dziejów powszechnych starożytności na podstawie Pompejusza Trogusa 34:3).
- Rien n’indique si ce mariage a bien eu lieu.
- La cité de Smyrne est la première cité grecque à honorer Rome d’un culte en 195.
- ^ „Antiochus III the Great“. Livius.org. Archived from the original on 2020-05-04. Retrieved 2020-03-26.
- ^ Davies, Philip R. (2002). Second Temple studies III: studies in politics, class, and material culture. Continuum International Publishing Group. p. 95. ISBN 978-0-8264-6030-1. The difference is that from the perspective of Antiochus III, the Greek king of a Greek empire, or from the later point of view of a head of state communicating with a Greek city-state
- ^ Garg, Gaṅgā Rām (1992). Encyclopaedia of the Hindu world, Volume 2. Concept Publishing Company. p. 510. ISBN 978-81-7022-375-7. Antiochus III the Great. Greek king who ruled an empire including Syria and western Asia (including Mesopotamia and Iran) towards the end of the 3rd century BC. It was during his time that Bactria became independent under Euthydemos. Shortly afterwards Antiochus III crossed the Hindu Kush and attacked an Indian prince named Subhagasena (Sophagasenas of the classical writers) who ruled over the Kabul valley. Antiochus III defeated Subhagasena, extorted from him a large cash indemnity and many elephants before he went back to his country. This invasion produced no permanent effect.
- ^ Jones, Peter V.; Sidwell, Keith C. (1997). The World of Rome: An Introduction to Roman Culture. Cambridge University Press. p. 20. ISBN 978-0-521-38600-5. Antiochus III, the Greek king of Syria (the dynasty there was called ‚Seleucid‘), was busily expanding in Asia Minor and in 196 BC even crossed into Europe to annex part of Thrace.
- ^ Whitehorne, John Edwin George (1994). Cleopatras. Routledge. p. 84. ISBN 978-0-415-05806-3. …in the autumn of 192 BC they heard that Antiochus III had crossed over to Greece with his army and declared himself the champion of Greek freedom against Roman domination.