Iejasu Tokugawa
Alex Rover | 18 ledna, 2023
Souhrn
Tokugawa Iejasu (rodným jménem Matsudaira Takečijó, později přijal i jiná jména) byl zakladatelem a prvním šógunem japonského šógunátu Tokugawa, který vládl Japonsku od roku 1603 až do restaurace Meidži v roce 1868. Byl jedním ze tří „velkých sjednotitelů“ Japonska, spolu se svým bývalým pánem Odou Nobunagou a Odovým podřízeným Tojotomim Hidejošim. Ieyasu, syn menšího daimjóa, žil kdysi jako rukojmí u daimjóa Imagawy Yoshimota jménem svého otce. Později se po smrti svého otce stal daimjóem, sloužil jako vazal a generál klanu Oda a budoval svou sílu pod vedením Ody Nobunagy.
Po smrti Ody Nobunagy byl Ieyasu krátce soupeřem Toyotomiho Hideyoshiho, než mu vyhlásil věrnost a bojoval v jeho prospěch. Za vlády Tojotomiho byl Ieyasu přesunut na pláně Kanto ve východním Japonsku, daleko od Tojotomiho mocenské základny v Ósace. Svůj hrad si postavil v rybářské vesnici Edo (dnešní Tokio). Stal se nejmocnějším daimjóem a nejvyšším důstojníkem režimu Tojotomi. Ieyasu si uchoval svou sílu při neúspěšném pokusu Toyotomiho dobýt Koreu. Po Tojotomiho smrti se Ieyasu chopil moci v roce 1600 po bitvě u Sekigahary. V roce 1603 byl jmenován šógunem a v roce 1605 se dobrovolně vzdal úřadu, ale zůstal u moci až do své smrti v roce 1616. Zavedl soubor pečlivých pravidel známých jako systém bakuhan, jehož cílem bylo udržet daimjóa a samuraje pod kontrolou v rámci šógunátu Tokugawa.
V období Muromachi ovládal klan Matsudaira část provincie Mikawa (východní polovina moderní prefektury Aiči). Ieyasuův otec Matsudaira Hirotada byl nevýznamný místní vojevůdce sídlící na hradě Okazaki, který kontroloval část dálnice Tōkaidō spojující Kjóto s východními provinciemi. Jeho území bylo sevřeno mezi silnějšími a dravějšími sousedy, včetně klanu Imagawa sídlícího v provincii Suruga na východě a klanu Oda na západě. Hirotadovým hlavním nepřítelem byl Oda Nobuhide, otec Ody Nobunagy.
Tokugawa Iejasu se narodil na hradě Okazaki 26. dne dvanáctého měsíce jedenáctého roku Tenbun podle japonského kalendáře. Původně se jmenoval Matsudaira Takechiyo (松平 竹千代) a byl synem Matsudairy Hirotady (松平 廣忠), daimjóa z Mikawy z klanu Matsudaira, a Odai no Kata (於大の方, paní Odai), dcera samurajského pána ze sousedství, Mizuno Tadamasa (水野 忠政). Jeho matka a otec byli nevlastní sourozenci. Když se Takechiyo narodil, bylo jim 17 a 15 let.
V roce Takechiyoova narození se klan Matsudaira rozdělil. V roce 1543 Hirotadův strýc Matsudaira Nobutaka přeběhl ke klanu Oda. To dodalo Odovi Nobuhidemu odvahu zaútočit na Okazaki. Brzy poté Hirotadův tchán zemřel a jeho dědic Mizuno Nobumoto obnovil tradiční nepřátelství klanu vůči Matsudairovi a rovněž se přihlásil k Odovi Nobuhidemu. Hirotada se proto s Odai-no-kata rozvedl a poslal ji zpět k její rodině. Hirotada se později znovu oženil s různými ženami a Takečijó měla nakonec 11 nevlastních sourozenců.
Přečtěte si také, zivotopisy – James Dean
Život rukojmích
Když Oda Nobuhide pokračoval v útoku na Okazaki, obrátil se Hirotada s žádostí o pomoc na svého mocného východního souseda Imagawu Jošimota. Jošimoto souhlasil se spojenectvím pod podmínkou, že Hirotada pošle svého mladého dědice do domény Sunpu jako rukojmí. Oda Nobuhide se o této dohodě dozvěděl a nechal Takechiyo unést. Takechiyo bylo v té době pět let. Oda Nobuhide vyhrožoval, že Takechiyo bude popraven, pokud jeho otec nepřeruší veškeré styky s klanem Imagawa. Hirotada to však odmítl s tím, že obětováním vlastního syna by ukázal, že dohodu s Imagawou myslí vážně. Navzdory tomuto odmítnutí se Nobuhide rozhodl Takečijóa nezabít, ale držel ho následující tři roky jako rukojmí v chrámu Honšódži v Nagoji. Říká se, že Oda Nobunaga se s Takečijóem setkal právě na tomto místě, protože Takečijóovi bylo 6 let a Nobunagovi v té době 14 let.
V roce 1549, když bylo Takečijovi šest let, byl jeho otec Hirotada zavražděn vlastními vazaly, kteří byli podplaceni klanem Oda. Přibližně ve stejné době zemřel Oda Nobuhide během epidemie. Nobuhideho smrt byla pro klan Oda těžkou ranou.
V roce 1551 obléhala armáda pod velením Imagawy Sessaiho hrad, kde žil Oda Nobuhiro, Nobuhideho nemanželský nejstarší syn. Nobuhiro byl klanem Imagawů uvězněn, ale vyjednáváním ho zachránil Oda Nobunaga, Nobuhideho druhý syn a dědic. Sessai se s Nobunagou dohodl, že Takechiyo odvede zpět k Imagawovi, a ten souhlasil. Takečijó (nyní devítiletý) byl tedy odveden jako rukojmí do Sunpu. V Sunpu zůstal rukojmím, ale jako s potenciálně užitečným budoucím spojencem klanu Imagawa s ním bylo zacházeno poměrně dobře až do roku 1556, kdy mu bylo 14 let.
V roce 1556 Takečijó oficiálně dosáhl plnoletosti a jeho obřadu genpuku předsedal Imagawa Jošimoto. Podle tradice si změnil jméno z Matsudaira Takechiyo na Matsudaira Jirōsaburō Motonobu (松平 次郎三郎 元信). Bylo mu také nakrátko dovoleno navštívit Okazaki, aby se poklonil hrobu svého otce a přijal pocty jeho jmenovitých držitelů v čele s karó Torii Tadayoshi.
O rok později, ve věku 15 let (podle východoasijského počítání věku), se oženil se svou první ženou, paní Tsukiyamou, příbuznou Imagawy Yoshimota, a znovu si změnil jméno na Matsudaira Kurandonosuke Motoyasu (松平 蔵人佐 元康). O rok později se jim narodil syn Matsudaira Nobuyasu. Poté se směl vrátit do provincie Mikawa. Tam mu pak Imagawa nařídil, aby bojoval proti klanu Oda v řadě bitev.
Svou první bitvu svedl Motoyasu v roce 1558 při obléhání Terabe. Pán Terabe, Suzuki Šigeteru, zradil Imagawu a přeběhl k Odovi Nobunagovi. To se nominálně nacházelo na území Matsudaira, takže Imagawa Jošimoto svěřil tažení Motoyasuovi a jeho stoupencům z Okazaki. Motoyasu vedl útok osobně, ale po dobytí vnější obrany vypálil hlavní hrad a stáhl se. Jak se předpokládalo, Odovy síly zaútočily na jeho zadní linie, ale Motoyasu byl připraven a Odovu armádu zahnal.
O rok později se mu podařilo doručit zásoby při obléhání Odaky. Odaka byla jedinou z pěti sporných pohraničních pevností napadených klanem Oda, která zůstala v rukou Imagawy. Motoyasu zahájil diverzní útoky proti dvěma sousedním pevnostem, a když jim posádky ostatních pevností vyrazily na pomoc, Motoyasuova zásobovací kolona se mohla dostat do Odaky.
Přečtěte si také, zivotopisy – Karel Smělý
Smrt Yoshimota
V roce 1559 převzal vedení klanu Oda Nobunaga. V roce 1560 Imagawa Jošimoto v čele velké armády čítající 25 000 mužů vpadl na území klanu Oda. Motoyasu dostal samostatný úkol dobýt pevnost Marune. V důsledku toho nebyl se svými muži přítomen bitvě u Okehazamy, kde byl Jošimoto při překvapivém útoku Nobunagy zabit..: 37
Přečtěte si také, bitvy – Bitva u Sedanu (1870)
Spojenectví s Nobunagou
Když Imagawa Jošimoto zemřel a klan Imagawa se ocitl ve zmatku, využil Motoyasu příležitosti k prosazení své nezávislosti, napochodoval se svými muži zpět na opuštěný hrad Okazaki a získal zpět své rodové sídlo. Poté se Motoyasu rozhodl spojit s Odou Nobunagou. Tajná dohoda byla nutná, protože Motoyasuova manželka, paní Tsukiyama, a malý syn Nobuyasu byli drženi jako rukojmí v Sunpu Imagawou Ujizanem, Jošimotovým dědicem.
V roce 1561 se Motoyasu otevřeně rozešel s Imagawou a dobyl pevnost Kaminogō. Kaminogō držel Udono Nagamochi. Vojska Motoyasu pod vedením Hattoriho Hanzō zaútočila pod rouškou tmy, zapálila hrad a zajala dva Udonovy syny, které použil jako rukojmí výměnou za svou ženu a syna: 216
V roce 1563 se Matsudaira Nobuyasu, první syn Motoyasua, oženil s dcerou Ody Nobunagy Tokuhime.
Přečtěte si také, zivotopisy – Édouard Vuillard
Sjednocení města Mikawa
V únoru 1563 si Matsudaira Motoyasu změnil jméno na Matsudaira Ieyasu. Několik následujících let se Ieyasu zabýval reformou klanu Matsudaira a pacifikací Mikawy. Posílil také své klíčové vazaly tím, že jim udělil půdu a hrady. Mezi tyto vazaly patřili Ōkubo Tadayo, Ishikawa Kazumasa, Kōriki Kiyonaga, Sakai Tadatsugu, Honda Shigetsugu, Amano Yasukage a Hattori Hanzō.
V tomto období čelil klan Matsudaira také hrozbě z jiného zdroje. Mikawa byla hlavním centrem hnutí Ikkō-ikki, v němž se rolníci spojili s militantními mnichy ze sekty Jōdo Shinshū a odmítli tradiční feudální společenský řád. Ieyasu podnikl několik bitev, aby toto hnutí na svém území potlačil, včetně bitvy u Azukizaka (1564): 216
Přečtěte si také, zivotopisy – Sönam Gjamccho
Bitva u Batogahary
15. ledna 1564 se Ieyasu rozhodl soustředit své síly k útoku na Ikkō-ikki z Mikawy a zlikvidovat je. V řadách Ikkō-ikki byli někteří Ieyasuovi vazalové, například Honda Masanobu a Natsume Yoshinobu, kteří ho kvůli vzpouře Ikkō-ikki opustili z náboženských sympatií.
Ieyasu bojoval v první linii a málem byl zabit, když ho zasáhlo několik kulek, které nepronikly jeho brněním. Obě strany používaly nové zbraně na střelný prach, které Portugalci do Japonska přivezli o pouhých 20 let dříve. Na konci bitvy byli Ikkō-ikki poraženi. V roce 1565 se Ieyasu stal pánem celé provincie Mikawa.
Přečtěte si také, zivotopisy – Hardiknut
Klan Tokugawa
V roce 1567 začal Ieyasu používat příjmení „Tokugawa“ a nakonec se přejmenoval na Tokugawu Ieyasu. Jelikož byl členem klanu Matsudaira, hlásil se k původu z větve Seiwa Genji klanu Minamoto. Neexistoval však žádný důkaz, že klan Matsudaira je potomkem císaře Seiwy. Přesto mu bylo se svolením císařského dvora po sepsání žádosti změněno příjmení a byl mu udělen zdvořilostní titul Mikawa-no-kami (pán z Mikawy) a dvorská hodnost nižšího stupně 5. hodnosti, nižší stupeň (從五位下, ju go-i no ge). Ačkoli si Tokugawové mohli nárokovat jistou míru svobody, do značné míry podléhali požadavkům Ody Nobunagy. Ieyasu zůstal Nobunagovým spojencem a jeho vojáci Mikawa byli součástí Nobunagovy armády, která v roce 1568 dobyla Kjóto. Zároveň Ieyasu toužil expandovat na východ do provincie Tōtōmi. Ieyasu a Takeda Shingen, hlava klanu Takeda v provincii Kai, uzavřeli spojenectví za účelem dobytí celého území Imagawy: 279
Přečtěte si také, zivotopisy – William Blake
Kampaň Tōtōmi
V roce 1569 pronikla Ieyasuova vojska do provincie Tōtōmi. Mezitím se vojska Takedy Šingena zmocnila provincie Suruga (včetně hlavního města Imagawy Sunpu). Imagawa Udžizane uprchl na hrad Kakegawa, což vedlo Ieyasua k obléhání Kakegawy. Ieyasu poté s Ujizanem vyjednával a slíbil mu, že pokud se Ujizane vzdá sám i se zbytkem Tōtōmi, Ieyasu pomůže Ujizanovi získat zpět Surugu. Ujizane už neměl co ztratit a Ieyasu okamžitě ukončil spojenectví s Takedou a místo toho uzavřel nové spojenectví s Takedovým nepřítelem na severu, Uesugim Kenšinem z klanu Uesugi. Díky těmto politickým manipulacím získal Ieyasu podporu samurajů z provincie Tōtōmi.
V roce 1570 Ieyasu založil Hamamatsu jako hlavní město svého území a pověřil svého syna Nobuyasu vedením Okazaki.
Přečtěte si také, zivotopisy – František Ferdinand d’Este
Bitva u Anegawy
V roce 1570 Asai Nagamasa, švagr Ody Nobunagy, během obléhání Kanegasaki zrušil spojenectví s klanem Oda. Nobunaga byl brzy připraven Nagamasu za jeho zradu potrestat. Ieyasu vedl 5 000 svých mužů, aby podpořili Nobunagu v bitvě.: 62 Bitva u Anegawy se odehrála u jezera Biwa v provincii Ōmi. Spojenecká vojska Ody Nobunagy a Tokugawy Ieyasua porazila spojené síly klanu Azai a klanu Asakura a viděla Nobunagovo skvělé použití střelných zbraní. Tato bitva je pozoruhodná jako první bitva, do které se zapojilo spojenectví mezi Nobunagou a Ieyasuem.
Přečtěte si také, zivotopisy – Guru Nának
Konflikt se společností Takeda
V říjnu 1571 Takeda Šingen zrušil spojenectví se silami Oda-Tokugawa a nyní se spojil s klanem Odawara Hódžó. Na naléhání šógun Ašikagy Jošiakiho se rozhodl podniknout tažení na Kjóto a začal invazí na tokugawská území v Tótómi. Prvním cílem tažení Takedy Šingena proti Ieyasuovi byl hrad Nishikawa, hrad Yoshida a hrad Futamata. V roce 1572, po obléhání Futamaty, měl Šingen pokračovat za Futamatu směrem k hlavnímu domovskému hradu Tokugawů v Hamamatsu. Později Ieyasu požádal o pomoc Nobunagu, který mu poslal asi 3 000 vojáků. Počátkem roku 1573 se obě armády střetly v bitvě u Mikatagahary severně od Hamamatsu. Podstatně početnější armáda Takedů pod odborným vedením Šingena přemohla Ieyasuovy vojáky a způsobila jim těžké ztráty. I přes počáteční neochotu se Ieyasu nechal svými generály přesvědčit, aby ustoupil. Bitva znamenala velkou porážku, ale v zájmu zachování zdání důstojného ústupu Ieyasu bezostyšně nařídil mužům na svém hradě, aby zapálili pochodně, rozezvučeli bubny a nechali otevřené brány, aby řádně přivítali vracející se bojovníky. K překvapení a úlevě tokugawské armády tato podívaná vyvolala u generálů Takedů podezření, že se nechali vlákat do pasti, a tak hrad neobléhali a místo toho se na noc utábořili. Tato chyba umožnila skupině tokugawských vojáků v následujících hodinách přepadnout tábor, což ještě více rozrušilo již tak dezorientovanou armádu Takedů a nakonec vedlo k Šingenovu rozhodnutí ofenzívu úplně odvolat. Šingen Takeda už nedostal další příležitost k postupu na Hamamatsu, natož na Kjóto, protože ještě téhož roku krátce po obléhání hradu Noda zahynul: 153-156.
Po Šingenovi nastoupil jeho méně schopný syn Takeda Kacujori. V roce 1574 Katsuyori dobyl pevnost Takatenjin. V roce 1575 pak Takeda Katsuyori při svém tažení provincií Mikawa zaútočil na hrad Yoshida a oblehl hrad Nagashino. Ieyasu požádal Nobunagu o pomoc a Nobunaga přišel osobně s 30 000 silnými muži. Vojska Oda-Tokugawy čítající 38 000 mužů dosáhla velkého vítězství a úspěšně ubránila hrad Nagašino. Ačkoli byly Takedovy síly zničeny, Katsuyori bitvu přežil a stáhl se zpět do provincie Kai. Následujících sedm let Ieyasu a Katsuyori sváděli řadu menších bitev, v jejichž důsledku se Ieyasuovým vojskům podařilo vyrvat klanu Takeda kontrolu nad provincií Suruga.
V roce 1579 byla paní Tsukiyama, Ieyasuova manželka, a jeho dědic Nobuyasu obviněni Nobunagou ze spiknutí s Takedou Katsuyorim s cílem zavraždit Nobunagu, jehož dcera Tokuhime byla provdána za Nobuyasua. Z tohoto důvodu Ieyasu nařídil popravit svou ženu a donutil svého syna spáchat seppuku. Ieyasu poté jmenoval svého třetího syna Tokugawu Hidetadu dědicem, protože jeho druhého syna adoptoval Toyotomi Hideyoshi, který se později stal mimořádně mocným daimjóem.
V roce 1580 zahájila vojska Oda-Tokugawa druhé obléhání Takatendžinu; obléhání přišlo jen šest let poté, co pevnost dobyl Takeda Kacujori. Toto druhé obléhání trvalo od roku 1580 do 22. března 1581 a skončilo smrtí 680 mužů posádky Okabe Motonobu a pádem pevnosti do rukou sil Oda-Tokugawa.
Válka s Takedou skončila v roce 1582, kdy spojené síly Oda-Tokugawa zaútočily a dobyly provincii Kai. Takeda Kacujori byl poražen v bitvě u Tenmokuzanu a poté spáchal seppuku: 231.
Přečtěte si také, zivotopisy – Fridrich I. Barbarossa
Nobunagova smrt
Koncem června 1582, ještě před incidentem v chrámu Honnódži, pozval Oda Nobunaga Iejasua na cestu po oblasti Kansai, aby oslavil zánik klanu Takeda. Když se dozvěděl, že Nobunaga byl v chrámu Honnō-ji zabit Akeči Mitsuchidem, znamenalo to, že některé provincie, v nichž vládli Nobunagovi vazalové, jsou zralé na dobytí. Později se Ieyasu vydal zpět do Mikawy, aby shromáždil své síly. S pomocí svého pobočníka a vůdce nindžů Hattoriho Hanzóa prošel Ieyasu nejprve přes Sakai, pak překročil hory provincie Iga a nakonec dorazil na pobřeží v provincii Ise. Po moři se vrátil do své domovské provincie Mikawa. Ieyasu mobilizoval svou armádu, když se dozvěděl, že Toyotomi Hideyoshi porazil Akechi Mitsuhideho v bitvě u Yamazaki: 314-315.
Po smrti Ody Nobunagy v chrámu Honnódži se pán provincie Káj dopustil chyby a zabil jednoho z Iejasuových pomocníků. Kvůli tomu Ieyasu okamžitě vtrhl do Kai a převzal kontrolu. Hódžó Udžimasa, vůdce klanu Hódžó, odpověděl vysláním mnohem početnější armády do provincie Šinano a poté do provincie Kai. Později se Ieyasu i klan Hōjō dohodli na urovnání, podle kterého Ieyasu ovládl provincie Kai i Shinano, zatímco Hōjō převzal kontrolu nad provincií Kazusa (a také nad částmi provincií Kai a Shinano).
V roce 1583 se odehrála válka o vládu nad Japonskem mezi Tojotomim Hidejošim a Šibatou Kacuiem. Ieyasu se v tomto konfliktu nepřidával na žádnou stranu a stavěl na své pověsti obezřetného a moudrého člověka. Hidejoši porazil Katsuieho v bitvě u Šizugatake. Tímto vítězstvím se Hidejoši stal nejmocnějším daimjóem v Japonsku.: 314
Přečtěte si také, zivotopisy – XXXTentacion
Konflikt s Hidejošim
V roce 1584 se Ieyasu rozhodl podpořit Odu Nobukatsu, nejstaršího žijícího syna a dědice Ody Nobunagy, v boji proti Toyotomi Hideyoshi. Byl to nebezpečný čin, který mohl vést ke zničení klanu Tokugawa, protože klan Oda se po Nobunagově smrti rozpadl.
Tokugawská vojska obsadila tradiční pevnost Oda Owari. Hidejoši odpověděl vysláním armády do Owari. Tažení Komaki a Nagakute bylo jediným případem, kdy proti sobě bojovali velcí sjednotitelé Japonska.
Tažení Komaki a Nagakute se ukázalo jako nerozhodné a po měsících bezvýsledných pochodů a úskoků Hidejoši a Iejasu urovnali válku vyjednáváním. Hidejoši nejprve uzavřel mír s Odou Nobukacuem a poté nabídl příměří Iejasuovi. Dohoda byla uzavřena na konci roku; součástí podmínek byl i druhý Ieyasuův syn Ogimaru (známý také jako Yuki Hideyasu), který se stal Hideyoshiho adoptivním synem.
Iejasuův pobočník Išikawa Kazumasa se rozhodl připojit k přednímu daimjóovi, a tak se přestěhoval do Ósaky za Hidejošim. Tento příklad však následovalo jen málo dalších Tokugawových podřízených.
Přečtěte si také, zivotopisy – Nobunaga Oda
Spojenectví s Hidejošim
Tojotomi Hidejoši pochopitelně Iejasuovi nedůvěřoval a uplynulo pět let, než se utkali jako spojenci. Tokugawové se neúčastnili Hidejošiho úspěšné invaze na Šikoku (1585) a tažení do Kjúšú (1587).
V roce 1590 zaútočil Tojotomi Hidejoši na posledního nezávislého daimjóa v Japonsku, Hódžó Ujimasu. Klan Hōjō vládl osmi provinciím regionu Kantō ve východním Japonsku. Hidejoši jim nařídil, aby se podřídili jeho moci, což odmítli. Iejasu, ačkoli byl přítelem a příležitostným spojencem Ujimasy, spojil své velké vojsko čítající 30 000 samurajů s Hidejošiho obrovskou armádou čítající asi 160 000 mužů. Tažení do Odawary bylo první bitvou, v níž se Ieyasu a Hidejoši setkali jako spojenci. Zaútočili na několik hradů na hranicích klanu Hódžó, přičemž většina jejich armády obléhala hrad v Odawaře. Hidejošiho a Ieyasuova armáda se hradu Odawara zmocnila po šesti měsících (kupodivu na tehdejší dobu bylo mrtvých na obou stranách málo). Během tohoto obléhání nabídl Hidejoši Iejasuovi radikální dohodu: nabídl Iejasuovi osm provincií Kantó, které se chystali zabrat Hódžóové, výměnou za pět provincií, které Iejasu v současnosti ovládal (včetně Iejasuovy domovské provincie Mikawa). Ieyasu tento návrh přijal. Hódžóové se sklonili před drtivou silou armády Tojotomi, přijali porážku, jejich vůdci spáchali sebevraždu a Iejasu vpochodoval a převzal kontrolu nad jejich provinciemi, čímž ukončil více než 100 let trvající vládu klanu.
Frakce Sannohe klanu Nanbu vedená Nanbu Nobunaem zorganizovala koalici většiny frakcí klanu Nanbu a při obléhání Odawary slíbila věrnost Tojotomi Hidejoši. Na oplátku byl uznán za náčelníka klanu Nanbu a potvrzen jako daimjó jeho stávajících držav v severních okresech provincie Mutsu. Kunohe Masazane (1536-1591), pán hradu Kunohe a vůdce frakce Kunohe klanu Nanbu, se však domníval, že má větší nárok na titul náčelníka klanu, a okamžitě se vzbouřil. Hidejoši a Iejasu vzpouru Kunohe v roce 1591 považovali za osobní urážku autority Tojotomiho a v polovině roku zorganizovali odvetnou armádu, která měla dobýt zpět severní Tóhoku a obnovit kontrolu nad oblastí Nanbu Nobunao.
Přečtěte si také, zivotopisy – Charles Rennie Mackintosh
Daimjó regionu Kantó
V roce 1591 se Ieyasu vzdal kontroly nad svými pěti provinciemi (Mikawa, Tōtōmi, Suruga, Shinano a Kai) a přesunul všechny své vojáky a vazaly do osmi provincií v oblasti Kantō. Sám obsadil hradní město Edo v Kantō. Byl to pravděpodobně nejriskantnější krok, jaký kdy Ieyasu udělal – opustit svou domovskou provincii a spoléhat se na nejistou loajalitu samurajů, kteří byli dříve Hōjō, v Kantō. Nakonec však Ieyasuovi vyšel skvěle. Reformoval oblast Kantō, ovládl a zpacifikoval samuraje z Hōjō a zlepšil základní hospodářskou infrastrukturu zemí. Také proto, že Kantō bylo do jisté míry izolováno od zbytku Japonska, mohl si Ieyasu udržet jedinečnou míru autonomie vůči vládě Toyotomiho Hideyoshiho. Během několika let se Ieyasu stal druhým nejmocnějším daimjóem v Japonsku. K této události se pravděpodobně vztahuje jedno japonské přísloví: „Ieyasu získal císařství tím, že ustoupil.“
Přečtěte si také, civilizace – Habsburkové
Korejská kampaň
V roce 1592 vtrhl Tojotomi Hidejoši do Koreje jako předstupeň svého plánu zaútočit na Čínu. Tokugawští samurajové se tohoto tažení ve skutečnosti nikdy nezúčastnili, ačkoli počátkem roku 1593 byl sám Iejasu povolán k Hidejošiho dvoru v Nagoji (v Kjúšú, což je odlišné od podobně psaného města v provincii Owari) jako vojenský poradce a bylo mu svěřeno velení nad jednotkou určenou jako rezerva pro korejské tažení. V Nagoji pobýval s přestávkami dalších pět let. Navzdory jeho časté nepřítomnosti se Ieyasuovým synům, věrným poddaným a vazalům podařilo ovládnout a vylepšit Edo a další nové země Tokugawů.
V roce 1593 zplodil Tojotomi Hidejoši syna a dědice Tojotomi Hidejošiho.
Náklady na japonské invaze do Koreje však výrazně oslabily moc klanu Tojotomi v Japonsku.
Přečtěte si také, zivotopisy – Louise Bourgeois
Rada pěti starších
V roce 1598, kdy se zdravotní stav Tojotomiho Hidejošiho zjevně zhoršoval, svolal Hidejoši schůzku, na níž byla určena Rada pěti starších, která měla po jeho smrti vládnout jménem jeho syna. Jako tairō (regent) za Hidejoiho byla vybrána pětice Maeda Tošiie, Mōri Terumoto, Ukita Hideie, Uesugi Kagekatsu a sám Ieyasu, který byl z této pětice nejmocnější. Tato změna v předsekigaharské mocenské struktuře se stala klíčovou, když Ieyasu obrátil svou pozornost ke Kansai; zároveň se nadále rozvíjely a postupovaly další ambiciózní (i když nakonec nerealizované) plány, jako byla Tokugawova iniciativa navázat oficiální vztahy s Novým Španělskem (dnešním Mexikem).
Přečtěte si také, zivotopisy – Ludvík XVI.
Smrt Hidejošiho a Tošijiho
Tojotomi Hidejoši zemřel po dalších třech měsících stále častější nemoci 18. září 1598. Jeho nástupcem se nominálně stal jeho mladý syn Hidejori, ale protože mu bylo pouhých pět let, skutečnou moc měli v rukou regenti. Během následujících dvou let uzavřel Ieyasu spojenectví s různými daimjó, zejména s těmi, kteří neměli Hidejošiho v lásce. Naštěstí pro Ieyasua nejstarší a nejváženější z regentů, Maeda Toshiie, zemřel po pouhém roce v roce 1599.
Přečtěte si také, zivotopisy – Alexander von Humboldt
Konflikt s Mitsunarim
Po smrti Tojotomiho Hidejošiho v roce 1598 a Maedy Tošije v roce 1599 vedl Iejasu vojsko do Fušimi a obsadil Hideyoriho sídlo, hrad Ósaka. To rozzlobilo zbývající tři regenty a na všech stranách se začaly připravovat plány na válku.
Opozice proti Ieyasuovi se soustředila kolem Ishidy Mitsunariho, jednoho z Hideyoshiho Go-Bugyō neboli nejvyšších správců Hideyoshiho vlády a mocného daimyo, který nebyl jedním z regentů. Mitsunari zosnoval Ieyasuovu smrt a zpráva o tomto spiknutí se dostala k některým Ieyasuovým generálům. Ti se pokusili Mitsunariho zabít, ale ten uprchl a získal ochranu od nikoho jiného než od samotného Ieyasua. Není jasné, proč Ieyasu chránil mocného nepřítele před vlastními muži, ale Ieyasu byl mistrný stratég a možná došel k závěru, že by pro něj bylo lepší, kdyby nepřátelskou armádu vedl Mitsunari než jeden z regentů, který by měl větší legitimitu.
Téměř všichni japonští daimjóové a samurajové se nyní rozdělili do dvou frakcí – Západní armády (Mitsunariho skupina) a Východní armády (Ieyasuova skupina). Ieyasu podporoval skupinu proti Mitsunarimu a vytvořil si z ní potenciální spojence. Ieyasuovými spojenci byli Katō Kiyomasa, Fukushima Masanori, Mogami Yoshiaki, Hachisuka Iemasa, klan Kuroda, klan Hosokawa a mnoho daimjóů z východního Japonska. Mitsunari se spojil s dalšími třemi regenty: Ukita Hideie, Mōri Terumoto a Uesugi Kagekatsu, stejně jako s Ōtani Yoshitsugu, klanem Chosokabe, klanem Shimazu a mnoha daimjó ze západního konce Honšú.
Válka se stala nevyhnutelnou, když se Uesugi Kagekatsu, jeden z Hidejošiho jmenovaných regentů, vzepřel Iejasuovi a vybudoval v Aizu své vojsko. Když ho Ieyasu oficiálně odsoudil a požadoval, aby se dostavil do Kjóta a podal vysvětlení, Kagekatsuův hlavní rádce Naoe Kanetsugu odpověděl protiodpovědí, v níž zesměšnil Ieyasuovo zneužívání a porušování Hidejošiho pravidel, a Ieyasu se rozzuřil.
V červenci 1600 se Ieyasu vrátil do Eda a jeho spojenci přesunuli svá vojska, aby porazili klan Uesugi, který obvinili z plánování vzpoury proti vládě Toyotomiho. Dne 8. září Ieyasu obdržel informaci, že Mitsunari dobyl hrad Fushimi a jeho spojenci přesunuli svou armádu proti Ieyasuovi. Ieyasu uspořádal schůzku s daimjó východní armády a ti souhlasili, že budou Ieyasu následovat. Později 15. září dorazila Mitsunariho západní armáda k hradu Ogaki. Dne 29. září Ieyasuova východní armáda dobyla hrad Gifu. Dne 7. října Ieyasu a jeho spojenci táhli podél řeky Tōkaidō, zatímco jeho syn Hidetada s 38 000 vojáky prošel Nakasendō (bitva proti Sanadovi Masayukimu v provincii Shinano zdržela Hidetadovy síly a ty nedorazily včas do hlavní bitvy u Sekigahary). Dne 20. října se Ieyasuova východní armáda setkala s Mitsunariho západní armádou u Sekigahary a následujícího rána začala bitva.
Přečtěte si také, zivotopisy – Marc-Antoine Charpentier
Bitva u Sekigahary
Bitva u Sekigahary byla největší a jednou z nejdůležitějších bitev v japonské feudální historii. Začala 21. října 1600. Východní armáda vedená Tokugawou Ieyasuem měla zpočátku 75 000 mužů, zatímco západní armáda čítala 120 000 mužů pod vedením Ishidy Mitsunariho. Ieyasu také propašoval zásoby arkebuz.
Protože věděl, že tokugawské síly míří k Ósace, rozhodl se Mitsunari opustit své pozice a pochodoval do Sekigahary. Přestože západní armáda měla obrovskou taktickou výhodu, Ieyasu byl již několik měsíců v kontaktu s mnoha daimjó v západní armádě a sliboval jim půdu a shovívavost po bitvě, pokud přejdou na jeho stranu, a také tajně komunikoval se synovcem Toyotomiho Hideyoshiho, Kobayakawou Hideakim. Bitva u Sekigahary, v níž proti sobě stálo celkem 170 000 vojáků, skončila úplným vítězstvím Tokugawů. Později byl západní blok rozdrcen a během několika následujících dní byl zajat a zabit Išida Mitsunari a mnoho dalších západních šlechticů. Tokugawa Iejasu se nyní stal faktickým vládcem Japonska.
Ihned po vítězství u Sekigahary Ieyasu rozdělil půdu mezi vazaly, kteří mu sloužili. Ieyasu ponechal některé západní daimjó bez úhony, například klan Shimazu, ale jiné zcela zničil. Tojotomi Hidejoši (Hidejošiho syn) přišel o většinu území, která spravovali západní daimjóové, a byl degradován na obyčejného daimjóa, nikoliv na vládce Japonska. V pozdějších letech se vazalové, kteří Iejasuovi slíbili věrnost před Sekigaharou, začali nazývat fudai daimjó, zatímco ti, kteří mu slíbili věrnost po bitvě (jinými slovy poté, co byla jeho moc nezpochybnitelná), byli známí jako tozama daimjó. Tozama daimyō byli považováni za podřízené fudai daimyō.
24. března 1603 obdržel Tokugawa Ieyasu od císaře Go-Yōzei titul shōgun. Ieyasuovi bylo 60 let. Přežil všechny ostatní velké muže své doby: Oda Nobunaga, Takeda Šingen, Tojotomi Hidejoši a Uesugi Kenšin. Jako šógun využil zbývající léta k vytvoření a upevnění šógunátu Tokugawa, který zahájil období Edo a byl třetí šógunskou vládou (po Kamakuře a Ašikaze). Hlásil se k původu z rodu Minamoto, který založil šógunát Kamakura, prostřednictvím rodu Nitta. Jeho potomci se přiženili do klanu Taira a klanu Fudžiwara. Šógunát Tokugawa vládl Japonsku dalších 260 let.
Podle zavedeného japonského vzoru se Iejasu v roce 1605 vzdal svého oficiálního postavení šóguna. Jeho nástupcem se stal jeho syn a dědic Tokugawa Hidetada. K jeho rozhodnutí mohlo přispět několik faktorů, včetně touhy vyhnout se vázání na ceremoniální povinnosti, ztížit nepřátelům útok na skutečné centrum moci a zajistit hladší nástupnictví svého syna. Ieyasuova abdikace neměla žádný vliv na praktický rozsah jeho pravomocí ani na jeho vládu, ale Hidetada přesto převzal roli formální hlavy šógunské byrokracie.
Přečtěte si také, zivotopisy – Seleukos I. Níkátór
Stavba hradu Edo
V roce 1605 zůstal Ieyasu jako penzionovaný shōgun (大御所, ōgosho) faktickým vládcem Japonska až do své smrti. Ieyasu se uchýlil na odpočinek na hrad Sunpu v Sunpu, ale zároveň dohlížel na stavbu hradu Edo, což byl rozsáhlý stavební projekt, který trval až do konce Ieyasuova života. Výsledkem byl největší hrad v celém Japonsku, přičemž náklady na stavbu hradu nesli všichni ostatní daimjóové, zatímco Ieyasu sklízel veškeré výhody. Centrální donžon neboli tenšú shořel při požáru v Meireki v roce 1657. Dnes na místě hradu stojí císařský palác.
V roce 1611 navštívil Ieyasu v čele 50 000 mužů Kjóto, aby se stal svědkem intronizace císaře Go-Mizunoo. V Kjótu Ieyasu nařídil přestavbu císařského dvora a budov a přinutil zbývající západní daimjó, aby mu podepsali přísahu věrnosti.
V roce 1613 sepsal dokument Kuge šóhatto (公家諸法度), který stavěl dvorní daimjó pod přísný dohled a ponechával je v roli pouhých ceremoniálních představitelů.
V roce 1615 připravil Ieyasu dokument Buke shohatto (武家諸法度), který stanovil budoucnost tokugawského režimu.
Přečtěte si také, zivotopisy – Jindřich IV. Francouzský
Vztahy se zahraničními mocnostmi
Jako Ōgosho dohlížel Ieyasu také na diplomatické záležitosti s Nizozemskem, Španělskem a Anglií. Od roku 1609 se Ieyasu rozhodl distancovat Japonsko od evropského vlivu, ačkoli šógunát stále uděloval přednostní obchodní práva Nizozemské východoindické společnosti a povolil jí udržovat „továrnu“ pro obchodní účely.
Od roku 1605 až do své smrti se Ieyasu často radil s anglickým loďařem a lodivodem Williamem Adamsem. Adams, který plynně hovořil japonsky, pomáhal šógunátu při vyjednávání obchodních vztahů, ale členové konkurenčních jezuitských a Španělskem podporovaných mendikantských řádů ho označovali za překážku zlepšení vztahů mezi Ieyasuem a římskokatolickou církví.
Významné pokusy omezit vliv křesťanských misionářů v Japonsku se datují od roku 1587 za vlády Tojotomi Hidejošiho. V roce 1614 byl však Ieyasu natolik znepokojen španělskými územními ambicemi, že podepsal edikt o vyhnání křesťanů. Edikt zakazoval praktikování křesťanství a vedl k vypovězení všech zahraničních misionářů. Ačkoli v Nagasaki zůstaly některé menší nizozemské obchodní operace, tento edikt dramaticky omezil zahraniční obchod a znamenal konec otevřeného křesťanského svědectví v Japonsku až do 70. let 19. století. Bezprostřední příčinou zákazu byl incident Okamoto Daihači, případ podvodu, do kterého byl zapleten Ieyasuův katolický vavasor, ale šógunát se také obával možné invaze iberských koloniálních mocností, k níž již dříve došlo v Novém světě a na Filipínách.
Přečtěte si také, dejiny – Husitské války
Konflikt s Hideyorim
Poslední hrozbou pro Ieyasuovu vládu byl Toyotomi Hideyori, syn a právoplatný dědic Hideyoshiho. Nyní byl mladým daimjóem žijícím na hradě Ósaka. Mnozí samurajové, kteří se stavěli proti Ieyasuovi, se shromáždili kolem Hideyoriho a tvrdili, že je právoplatným vládcem Japonska. Ieyasu našel chybu při slavnostním otevření chrámu, který Hideyori postavil; jako by se modlil za Ieyasuovu smrt a zkázu klanu Tokugawa. Ieyasu nařídil Hideiorimu, aby opustil ósacký hrad, ale ti to odmítli a svolali samuraje, aby se shromáždili na hradě. V roce 1614 pak Tokugawové obléhali ósacký hrad proti Hidejorimu.
Přečtěte si také, dejiny – Kolumbovská výměna
Obléhání Ósaky
Tokugawská vojska s obrovskou armádou vedenou Ieyasuem a šógunem Hidetadou obléhala osacký hrad, což je dnes známé jako „zimní obléhání Ósaky“. Nakonec se Tokugawům podařilo vynutit vyjednávání a příměří poté, co řízená dělostřelba ohrožovala Hidejoriho matku Jódodó. Jakmile však byla smlouva dohodnuta, Tokugawové naplnili vnější příkopy hradu pískem, aby jimi mohli procházet jeho vojáci. Tímto trikem Tokugawové získali vyjednáváním a lstí obrovské území, které nemohli získat obléháním a bojem. Ieyasu se vrátil na hrad Sunpu, ale poté, co Toyotomi Hideyori odmítl další rozkaz opustit Ósaku, Ieyasu a jeho spojenecká armáda čítající 155 000 vojáků znovu zaútočili na ósacký hrad v rámci „letního obléhání Ósaky“.
Nakonec koncem roku 1615 hrad Ósaka padl a téměř všichni obránci byli zabiti, včetně Hidejošiho, jeho matky (vdovy po Tojotomim Hidejošim, Jodó-dono) a jeho malého syna. Jeho žena Senhime (vnučka Ieyasua) prosila o záchranu Hidejoriho a Yodo-dono. Ieyasu odmítl a buď požadoval, aby spáchali rituální sebevraždu, nebo oba zabil. Nakonec byla Senhime poslána živá zpět k Tokugawovi. Po definitivním vymření rodu Tojotomiů již nadvládu klanu Tokugawa v Japonsku nic neohrožovalo.
V roce 1616 zemřel Tokugawa Iejasu ve věku 73 let. Předpokládá se, že příčinou smrti byla rakovina nebo syfilis. První Tokugawa šógun byl posmrtně zbožštěn jménem Tóšó Daigongen (東照大權現), „Velký Gongen, Světlo Východu“. (Gongen je považován za buddhu, který se zjevil na Zemi v podobě kami, aby zachránil vnímající bytosti). Za života Ieyasu vyjádřil přání, aby byl po své smrti zbožštěn a chránil tak své potomky před zlem. Jeho ostatky byly pohřbeny v mauzoleu Gongenů v Kunōzanu, Kunōzan Tōshō-gū (久能山東照宮). Mnoho lidí se domnívá, že po prvním výročí jeho smrti byly jeho ostatky znovu pohřbeny ve svatyni Nikkō, Nikkō Tōshō-gū (日光東照宮), a jeho ostatky jsou tam dodnes. Ani jedna ze svatyní nenabídla otevření hrobů, takže umístění Ieyasuových tělesných ostatků je stále záhadou. Architektonický styl mauzolea vešel ve známost jako gongen-zukuri, tedy ve stylu gongen. Nejprve dostal buddhistické jméno Tošó Dai-Gongen (東照大權現), po jeho smrti pak bylo změněno na Hogo Onkokuin (法號安國院).
Ieyasu vládl přímo jako shōgun nebo nepřímo jako ōgosho (大御所) během éry Keichō (1596-1615).
Tokugawa Iejasu měl řadu vlastností, které mu umožnily dostat se k moci. Byl opatrný i odvážný – ve správný čas a na správných místech. Vypočítavý a lstivý Ieyasu měnil spojenectví, když si myslel, že mu změna prospěje. Spojil se s pozdním klanem Hódžó, pak se připojil k dobyvačné armádě Tojotomiho Hidejošiho, která Hódžó zničila, a sám se zmocnil jejich území. V tom se podobal ostatním daimjóům své doby. Byla to éra násilí, náhlé smrti a zrady. Nebyl příliš oblíbený ani osobně populární, ale byl obávaný a respektovaný pro své vůdcovství a lstivost. Například moudře držel své vojáky stranou Hidejošiho tažení do Koreje.
Byl schopen velké loajality: jakmile se spojil s Odou Nobunagou, nikdy se mu nepostavil a oba vůdci ze svého dlouholetého spojenectví profitovali. Byl známý svou loajalitou vůči osobním přátelům a vazalům, které odměňoval. Říká se, že měl blízké přátelství se svým vazalem Hattorim Hanzóem. Pamatoval však i na ty, kteří mu v minulosti ublížili. Říká se, že Ieyasu popravil muže, který se dostal do jeho moci, protože ho v mládí urazil.
Ieyasu ochránil mnoho bývalých držitelů Takedů před hněvem Ody Nobunagy, který byl známý tím, že k Takedům choval zášť. Podařilo se mu úspěšně přeměnit mnoho držitelů klanů Takeda, Hódžó a Imagawa – všechny, které sám porazil nebo jim pomohl porazit – na loajální stoupence. Zároveň dokázal být nemilosrdný, když se dostal do křížku. Například nařídil popravu své první manželky a nejstaršího syna – zetě Ody Nobunagy; Nobunaga byl také strýcem Hidetadovy manželky Oeyo.
Při likvidaci přeživších Tojotomiů po Ósace byl krutý, neúprosný a nemilosrdný. Po celé dny byly loveny a popravovány desítky a desítky mužů a žen, včetně osmiletého syna Tojotomiho Hidejoriho od konkubíny, který byl sťat.
Na rozdíl od Tojotomiho Hidejošiho netoužil po dobývání mimo Japonsko – chtěl pouze nastolit pořádek, ukončit otevřené války a vládnout Japonsku.
Zpočátku byl ke křesťanství tolerantní, ale po roce 1613 se jeho postoj změnil a počet poprav křesťanů prudce vzrostl.
Ieyasu se nejraději věnoval sokolnictví. Považoval ho za vynikající výcvik pro válečníka. „Když se vydáte do přírody na sokolnictví, naučíte se pochopit vojenského ducha a také tvrdý život nižších vrstev. Procvičujete si svaly a trénujete končetiny. Máte libovolné množství chůze a běhu a stanete se docela lhostejným k horku a chladu, a tak je málo pravděpodobné, že budete trpět nějakou nemocí.“. Ieyasu často plaval; dokonce se uvádí, že na sklonku svého života plaval v příkopu hradu Edo.
V pozdějším věku se věnoval vzdělanosti a náboženství a zaštiťoval učence, jako byl Hajaši Razan.
Dva z jeho slavných citátů:
Život je jako dlouhá cesta s těžkým břemenem. Ať je tvůj krok pomalý a pevný, abys neklopýtl. Přesvědč sám sebe, že nedokonalost a nepříjemnosti jsou údělem přirozených smrtelníků, a nebude místo pro nespokojenost ani pro zoufalství. Když se ve tvém srdci objeví ctižádostivé touhy, vzpomeň si na dny krajnosti, kterými jsi prošel. Snášenlivost je kořenem všeho klidu a jistoty navždy. Pohlédni na hněv svého nepřítele. Víš-li jen, co je to zvítězit, a nevíš, co je to být poražen, běda ti, zle se ti povede. Hledej vinu spíše u sebe než u druhých.
Silní muži v životě jsou ti, kteří chápou význam slova trpělivost. Trpělivost znamená omezovat své sklony. Existuje sedm emocí: radost, hněv, úzkost, zbožňování, smutek, strach a nenávist, a pokud jim člověk nepodléhá, může být nazýván trpělivým. Nejsem tak silný, jak bych mohl být, ale trpělivost už dlouho znám a praktikuji. A chtějí-li být moji potomci takoví jako já, musí se trpělivosti učit.
Říká se, že jako válečník nebo generál bojoval v 90 bitvách.
Zajímal se o různé dovednosti kenjutsu, byl patronem školy Yagyū Shinkage-ryū a měl je také jako své osobní instruktory meče.
Přečtěte si také, zivotopisy – Stephen Hawking
Adoptované děti
Mezi mnoha konspiračními teoriemi o incidentu v Honnódži se objevuje i role Tokugawy Iejasua v této události. Podle historických pramenů byl Ieyasu v té době mimo svého pána, a když se dozvěděl, že je Oda Nobunaga v nebezpečí, chtěl svému pánovi přispěchat na pomoc, přestože s ním byl malý počet doprovodu. Honda Tadakatsu však svému pánovi radil, aby se vyhnul riziku, a nabádal k rychlému ústupu do provincie Mikawa. Hattori Hanzō vedl cestu přes provincii Iga a domů se vraceli lodí.
Skeptici jsou však jiného názoru. Zatímco ti obvykle přijímají historicky známá fakta o Ieyasuově jednání během zrady Akechi Mitsuhideho, teoretici věnují větší pozornost událostem předtím. Od té doby, co Tokugawa Ieyasu přišel kvůli rozkazům Ody Nobunagy o manželku a syna, choval podle nich vůči svému pánovi tajnou zášť. Obecně panuje přesvědčení, že soukromě pobízel Mitsuhideho k akci, když byli oba vojevůdci spolu na hradě Azuči. Společně naplánovali, kdy zaútočí, a vydali se každý svou cestou. Když byl čin dokonán, Ieyasu přimhouřil oči nad Mitsuhideho plány a utekl z místa činu, aby předstíral nevinu. Varianta této koncepce říká, že Ieyasu si byl dobře vědom Mitsuhideho pocitů vůči Nobunagovi a jednoduše se rozhodl nic nepodniknout ve svůj vlastní prospěch.
Poznámky pod čarou
Citace
Přečtěte si také, zivotopisy – Arnold Henry Guyot
Zdroje
Zdroje
- Tokugawa Ieyasu
- Iejasu Tokugawa
- ^ Ieyasu“s given name is sometimes spelled Iyeyasu,[1][2] according to the historical pronunciation of the kana character we. He was posthumously enshrined at Nikkō Tōshō-gū with the name Tōshō Daigongen (東照大權現).
- ^ These include Matsudaira Jirōsaburō Motonobu, Matsudaira Kurandonosuke Motoyasu, and finally, Tokugawa Ieyasu.
- ^ Per i biografati giapponesi nati prima del periodo Meiji si usano le convenzioni classiche dell“onomastica giapponese, secondo cui il cognome precede il nome. „Tokugawa“ è il cognome.
- LEONARD, J. N. Japão Antigo. Tradução de Thomas Scott Newlands Neto. Rio de Janeiro. Livraria José Olympio Editora. 1979. p. 143.
